Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Pokud máte pocit, že ta hromada šrotu po dědovi za vaším domem je zralá leda na definitivní odpis, raději si nejprve ověřte, co vám to tam vlastně stojí.

Je to vážně bizarní příběh a musíme vám jej povědět celý. Jeho začátek se datuje až do roku 1960, kdy americký závodní tým Briggse Cunninghama upravil tři standardní, u dealera koupené Chevrolety Corvette C1 pro závodění v Le Mans. Na pomoc si přizval Alfreda Moma a neoficiálně také Zoru Arkuse-Duntova, jednoho z duchovních otců Corvette. Vozy byly odlehčeny, zbaveny chromu na přídi a dále technicky upraveny, byly z nich prostě vyrobeny závodní stroje.

Auta měla už při nákupu všechny závodní příplatky, které nabízel normální katalog. Prvním byl motor o objemu 4,7 litru se vstřikováním paliva, dále řízení s kratším převodem, nakrátko poskládaný čtyřstupňový manuál a samosvor. Cunningham přidal 140litrovou palivovou nádrž, pevnější odpružení, dvě elektrická palivová čerpadla navíc k jednomu mechanickému a větší otáčkoměr Jones/Motrolo místo sériového.

Kromě toho byly sériové sedačky nahrazeny lepšími, které pocházely z letadla DC-3 z druhé světové války. A po testování na okruhu Sebring přibyly odolnější přední náboje kol a zadní poloosy a byla namontována hořčíková kola Halibrand. Zora Arkus-Duntov dodal závodní motory připravené ve Warren Tech Center, vývojovém středisku General Motors. Ty měly nové vstřikování paliva a hliníkové hlavy.

Do závodu v roce 1960 vstoupily pod čísly 1, 2 a 3 a dařilo se, ve vedení se střídaly. Za volantem č. 1 seděl mj. sám Briggs Cunningham. Cíl ovšem vidělo jen číslo 3, které vyhrálo svou třídu; ostatní dvě auta závod nedokončila. Pilot „jedničky” pouhých pár hodin po startu na mokru nezvládl zatáčku a havaroval, což vůz vyřadilo, ale naštěstí nezničilo totálně. Byl to přesto obrovský úspěch a ze všech, kteří se o něj zasloužily, udělal přes noc miláčky amerických fandů automobilových závodů.

Možná byste čekali, že se tahle auta dostanou do sbírek nebo do muzea, mohla i dále závodit, když byla už při svém prvním nasazení takhle úspěšná. Ovšem nestalo se tak, Cunningham je přestavěl zpátky do silniční specifikace včetně motorů a přes jednoho z dealerů Chevroletu byla prodána. A na mnoho let zmizela z povrchu zemského; majitelé v nich jezdili jako v normálních Corvette. Řidič čísla 3 možná ani nevěděl, že sedí za volantem auta, které vyhrálo nejprestižnější vytrvalostní závod světa.

Vítězství v Le Mans samozřejmě nebylo zapomenuto a protože nikdo nevěděl, kde tahle auta jsou, postupně se z nich staly žádané kusy. A to i když nebylo jasné, jestli ještě vůbec existují. Číslo 3 bylo objeveno jako první, v roce 2002 zrenovováno do původního stavu a dnes jej vlastní sběratel Lance Miller. Nedlouho poté se objevilo i číslo 2, konkrétně na vrakovišti v Irwindale v Kalifornii, kde ho úplně náhodou objevil fanoušek Mike Pillsbury pouhý den před tím, než mělo být sešrotováno. Koupil ho za 300 dolarů a zrenovoval ho. Dnes jej vlastní Bruce Meyer, známý sběratel aut a člen vedení Petersenova automobilového muzea, jednoho z největšího svého druhu na světě.

Číslo 1 ale bylo stále neznámo kde, až do roku 2012, kdy se na Craigslistu objevil inzerát, nabízející vrak Corvette za 700 dolarů (tehdejším kurzem asi 14 000 korun). Rodina Ricka Carra, která vůz tehdy nabízela, vůbec nevěděla, že jí ve stodole stojí svatý grál světa Corvette. Byl to pro ní prostě přebytečný vrak po tátovi. Měla za to, že by to mohl být nějaký prototyp z roku 1953, který se později měl stát vozem Pontiac Longoria. Znala jen číslo X53L, které bylo asi vyraženo někde na karoserii. V inzerátu mj. doslova stálo: „Dosud zjištěné informace naznačují, že o design se postaral ZAGATO a PINNAFARINA vůz postavil pro GM na konci roku 1952.”

Už z těchto slov bylo jasné, že auto prodává člověk, který o autech nemá velké povědomí, a tak inzerát nevzbuzoval ani mnoho důvěry. Narazil na něj Kevin Mackey, který po voze pátral od roku 1993, kdy se dostal k jeho VIN. „Mělo všechny pneumatiky prázdné, bylo odporně špinavé, ale i bez hledání sériového čísla jsem během půl vteřiny věděl, že to je auto z Le Mans, protože na něm byly stále některé unikátní díly,” popisuje svůj úspěšný „lov”.

Jenže ve velmi krátké době se přihlásil Dan Mathis Jr. a tuhle Corvette označil za vůz, který byl ukraden jeho otci v roce 1976. Dan Mathis senior ho prý koupil od člověka jménem Jerry Moore, žijícího v Tampě na Floridě, upravil ho pro čtvrtmílové sprinty a nalakoval do červenohnědé barvy, kterou na voze vidíme nyní. Tedy - alespoň to tvrdí Mathis junior, který se prezentoval certifikátem vlastnictví, vydaným ovšem asi týden před plánovanou prezentací nalezeného vozu na sešlosti Corvettes at Carlisle a znějícím na jeho jméno, ne na jméno jeho otce.

Dan Mathis Sr. si ale vůz prý nikdy neregistroval, protože s ním nechtěl jezdit po silnici. A policie prý tehdy neměla velkou snahu ho najít, takže se na mnoho let ztratil z očí - až do onoho roku 2012. Mathis Jr. spolu s Domenikem Idonim, historikem zabývajícím se vozy Corvette, upozornil policii na ono vystavení na Corvettes at Carlisle. Vůz tam tedy nakonec veřejně prezentován nebyl a níže přiložené fotky pochází z jeho jakési předpremiéry v nedaleké nemovitosti. Podle Lance Millera ovšem auto nikdy nebylo hlášeno jako kradené, což prý potvrdilo hledání v záznamech ještě dřív, než ho s Mackeym koupili.

Otec Ricka Carra ho údajně normálně koupil 35 let před nálezem - a ani tehdy prý nebylo hlášeno jako kradené. Žádný takový záznam se prý neobjevil ani v 80. letech, kdy auto mělo být registrováno pro provoz se svým původním VIN. On také podle Ricka Carra nalakoval auto do současné barvy a zjistil, že podle úprav fušersky provedených v motorovém prostoru auto nemohlo závodit na čtvrtmíli, a pokud závodilo, bylo to velmi nebezpečné.

V září roku 2012 Mathis podal žalobu o vlastnictví tohoto auta. O pár měsíců později, pravděpodobně i kvůli soudním nákladům, musel vyhlásit osobní bankrot. Gino Burelli a Domenico Idoni odkoupili jeho právo na automobil a v soudním sporu, pokračovali dále. Ten skončil v roce 2015 a bylo rozhodnuto, že pravdu vlastně mají všichni. Vůz tak dnes má tři vlastníky - Burelli a Idoni se dělí o 70 %, zbylých 30 % patří Kevinu Mackeymu, který v roce 2012 spolu s Lancem Millerem - tím stejným, který už vlastní č. 3 - tohle auto koupil z onoho skladu, kde bylo objeveno.

Později byl vůz předán k renovaci, která probíhá dodnes a prý může spolknout i více než půl milionu dolarů (11 milionů korun). Hodnota auta je ale výrazně větší, nabídka tří milionů dolarů (66,4 milionu korun) za tento vůz padla prý už v roce 2012, když bylo nalezeno a odkoupeno Mackeyem „Věřím, že hodnota by měla být 5 - 7 milionů dolarů (110,7 - 155 milionů korun) v současném stavu, aniž bychom na vůz sáhli, ale kdo ví, kolik bude výsledná cena v aukci,” uvedl předloni Idoni.

Vůz je nyní u Kevina Mackeyho, kde prochází renovací. Mackey pracoval na renovaci Cunningham Corvette č. 3, kterou dnes vlastní Lance Miller, a ještě má formy pro výrobu některých panelů, což činí renovaci snazší. Také prý má některé vzácné náhradní díly. Bohužel v autě není původní motor, Dan Mathis Sr. koupil vůz v roce 1974 bez motoru a namontoval do něj jiný. Ani on tehdy nevěděl, co kupuje. Jestli vůz znali zloději, kteří mu ho později ukradli, se dnes už asi nedozvíme, ale nelze to moc předpokládat.

Trio vlastníků po renovaci s největší pravděpodobností vůz nabídne k prodeji. Myslí si to Brian Shook, odhadce a právník, který v soudním sporu zastupoval Mackeyho. Odhaduje také, že není nereálná až 7 milionů dolarů, možná i vyšší. Pravdu bychom se mohli dozvědět už letos.

Pro nás je nejen pozoruhodná vzpomínka na jedno fascinující auto, které se během relativně krátké chvíle proměnilo ze sériového modelu ve vítěze Le Mans. Celý příběh je i upozorněním na fakt, že to, co vypadá jako šrot, nemusí být tak úplně šrot. Pokud se vám tedy někdy poštěstí zdědit nějaké staré auto zdánlivě zralé leda na odpis, raději si ověřte, co to přesně je. Ostatně, za statisíce se dnes prodávají i Škody 105 a i v české a slovenské historii existuje dost podobně fascinujících a přesto nezvěstných aut. Třeba se někde ve stodole povaluje i „české Ferrari” Tatra JK 2500...

O autenticitě samotného auta větší pochybnosti nepanují, jakkoli bylo po nehodě částečně přestavěno. Dnes nebude mít problém překonat rekord ceny Corvette prodané v aukci - L88 Coupe z roku 1967 se před dvěma lety prodalo za 3,85 milionu dolarů

Zde vidíme podezřele čerstvý certifikát, kterým Dan Mathis Jr. chtěl dokázat, že vlastníkem vozu byl jeho otec. I přes pochybnosti nakonec u soudu uspěl, tehdy už ale nikoli osobně

Cunningham Corvette byly přestavěny pro Le Mans. A byl z toho velký úspěch

Takto by by vůz měl vypadat po renovaci. Zrenovované číslo 3 se v roce 2010 vrátilo i na okruh de la Sarthe, třebaže jen symbolicky

Zdroje: Fox News, Briggs Cunningham

Petr Miler