Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Vypadá jako bláznivý nápad osmiletého kluka, ve skutečnosti jde ale o dílo schopného technika, které jednou pro vždy otevřelo oči lidem i výrobcům aut.

Americký automobilový svět, jak ho známe dnes, začal být formován koncem padesátých let. Výrobci aut tehdy využili osidlování předměstí a ve velkém úspěšně nabízeli automobily jako ideální prostředek na dojíždění z bodu A do bodu B. Auta díky tomu zažila rychlý vývoj, bylo to období mnoha dnes samozřejmých, tehdy ale komfortních vynálezů jako automatická převodovka či automyčka. I u stále lépe vybavených vozů se ale zapomínalo na bezpečnost.

Zvyšující se hustota dopravy se projevovala i v podobě rostoucí nehodovosti, jejíž fatální důsledky zmírňovaly jen dvoubodové bezpečnostní pásy. Ne každý nad tím mávl rukou a ze všeho nejméně to platilo o Walteru C. Jeromovi z Worcesteru. Ten v roce 1958 vytvořil revoluční vůz, který měl cestující maximálně chránit před následky nehod. Produkt, který ukázal několik převratných řešení, se nazýval Sir Vival. Česky jeho jméno budete nejspíše číst jako... Sir Vival a překládat jako Pan Vival, ale anglická výslovnost bude blízká slovu Survival, tedy česky Přežití. Přesně o to tu šlo.

Vytvoření takového vozu bylo desetiletou misí nápaditého absolventa technické univerzity. Skutečný model Jerome vyrobil ze sériového Hudsonu z roku 1948 zakoupeného od prodejce v Massachusetts. Ačkoli na první pohled působí nepochybně bláznivě až absurdně, mnoho v něm svého času prvně použitých řešení se později stalo bezpečnostními prvky, které dnes považujeme za obvyklé. Řeč je mimo jiné o vícebodových pásech pásech, vnitřním ochranném rámu, posuvných bočních dveřích, gumových náraznících nebo bočních světlech.

Nejvýraznějším znakem konceptu byla ovšem dvoudílná konstrukce, která oddělila motor a přední kola od hlavní kabiny prostřednictvím kloubového zařízení, aby se případný náraz rozptýlil a posádku ohrozil co nejméně. Věžička řidiče za kloubem dostala zvýšené sedadlo a výhled kolem dokola díky obloukovému skleněnému krytu. Řidič seděl uprostřed vozu sám, to aby nebyl nikterak rozptylován dalšími cestujícími - obvyklé tehdy bylo jezdit vepředu ve třech, což pro řidiče nikdy nemohlo být dokonale pohodlné.

Jerome postavil plně funkční koncept a zprvu plánoval vyrobit asi 12 vozů ročně za maloobchodní cenu 10 000 USD. Později mela produkce vzrůst až na jedno auto denně. Byly to zajímavé plány, rychle se ale ukázaly příliš bláhovými. Vzhledem k tomu, že luxusní Cadillac Series 62 začínal v té době kolem 5 000 USD, nebyla částka za Sira konkurenceschopná. A ruku na srdce, bezpečnost tehdy pro zákazníky nových aut mnoho neznamenala.

Autor vozu to přesto nevzdával a sháněl štědré sponzory, které by jeho projekt podpořili. Vydržel mnoho let, během nichž bylo vozidlo vystavováno na automobilových akcích a v médiích. Navzdory publicitě na nejvýznamnějších místech ale Jerome nikdy nezískal dostatek finančních prostředků potřebných k plánované výrobě byť druhého kusu, proto vůz, který vidíte na fotkách Mechanix Illustrated z roku 1959, zůstává jediným, kterou byl kdy postaven.

Vzhledově mimořádně bizarní vůz byl prodejní katastrofou, po všech stránkách jej ale takto hodnotit nelze. Zejména publicita v dobových médiích obrátila pozornost lidí i k bezpečnostním aspektům, o které se začali zajímat intenzivněji než dříve. Zavedené automobilky rázem tuto oblast nemohly ignorovat a uvědomily si, že bezpečnost musí pokročit vpřed. A některé nápady Waltera C. Jeroma použili v poněkud konvenčněji vyhlížejících vozech.

Do konce padesátých let při nehodách jen na amerických silnicích zemřel asi 1 milion lidí. Sir Vival byl jedním ze zásadních impulzů, aby se lidé začali shánět po něčem jako je bezpečnostní pás. A automobilky takové věci začaly se vší vážností nabízet.

Zdroj: Mechanix Illustrated

Mirek Mazal