Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Klasiky jako Ferrari F40 či Porsche 911 mají jistě zajímavý design , ale to nejzajímavější je oku skryto. Japonští géniové to odkrývají.

Zlatá éra automobilů už je zřejmě dávno za námi, a tak nezbývá než se stále vracet ve vzpomínkách do minulosti. V posledních týdnech jsme pro vás připravovali vášnivé rozbory těch nejvzácnějších sportovních legend jako bylo například Ferrari 288 GTO, Porsche 959, Peugeot 205 T16, Renault 5 Turbo, nebo méně známé Volvo 850 T-5R. Nyní se na další klasická díla můžeme podívat i jinak, řekněme více „do hloubky“.

S pomocí dvojice populárních japonských technických kreslířů se na nám totiž naskytla příležitost prohlédnout si ty největší skvosty v „rentgenových kresbách”, na nichž jsou některé důležité kusy automobilové historie překrásně zobrazeny - včetně toho co skrývají pod parádní skořápkou v útrobách. V hlavním přehledu složeném ze šestnácti obrazů experta Jira Yamady se věnujeme nakresleným legendám podrobněji, protože jsou barevné, a tedy atraktivnější pro důkladné zkoumání. Pokud náhodou svého favorita nenajdete, pak na něho můžete narazit ještě v přiložené galerii, do které jsme umístili černobílá díla od Shina Yoshikawi (taktéž v abecedním pořadí).

Věříme, že jeden jediný obrázek bez podrobných podkladů od výrobce může zabrat týdny práce, ale výsledek pak minimálně v těchto případech stojí za to úsilí, protože v obou případech tyto kresby berou dech a umožňují lépe pochopit jednotlivé koncepce. Však posuďte sami, do jakých podrobností se jim tvůrci věnovali. Jen upozorníme, že roky u názvu jsou vypsány podle konkrétní verze autora.

Alfa Romeo Giulia Sprint GT Veloce 1966

Tohle čtyřmístné kupé Alfy se zadním pohonem z pera Giorgetta Giugiara bylo velmi podobné originální Giulii Sprint GT, avšak díky úpravám na čtyřválcovém motoru 1,6 DOHC s dvojicí karburátorů disponovala verze Veloce výkonem 110 koní i vyšším točivý momentem. Maximální rychlost tehdy přesahovala hranici 180 km/h. Řada Sprint GT od byla pro ohromný úspěch vyráběna čtrnáct let (do roku 1977).

Alpine A110 1600S 1972

Nejslavnější dvoumístný sportovní vůz francouzské automobilky Alpine nesl jméno A110 (Berlinette). Svojí největší slávu si získal u motoristické veřejnosti svým vítězstvím na rally Monte Carlo v roce 1973 (v čele se Sandrem Munarim a Björnem Waldegårdem), kdy se umístil na prvních třech pozicích. Zatímco zpočátku byly za zadní poháněnou nápravou litinové motory, na konci šedesátých let došlo k zástavbě čtyřválců Renault o objemu 1,6 litru se dvěma dvoukomorovými karburátory Weber. Díky výkonu 125 koní dosahovala verze 1600S až 210 km/h.

Audi 200 quattro rallye 1987

Vozy 200 quattro byly úspěšné zejména v šampionátech cestovních vozů, ale jeden z nich uspěl také v roce 1987, když s ním získalo Audi vítězství na Safari rallye s pilotem Hannu Mikkolou za volantem. Spolu s tím si Ingolstadt připsali titul prvního vítěze s pohonem všech kol, za což vděčili i použitému centrálnímu diferenciálu Torsen. Po přední kapotou speciálu se nacházel řadový pětiválec o objemu 2,1 litru, který díky turbodmychadlu KKK K26 nemusel mít ani zdaleka jen standardních 240 koní, ale mnohem více.

Caterham Super 7 Classic 1994

Superlehký kompaktní sporťák, který přípomíná spíše motokáru než klasický vůz, pochází z Británie. Je postaven na základě Lotusu (Seven), od kterého Caterham po skončení výroby odkoupil práva na design a toto sportovní náčiní tak vzniká už téměř šedesát let, od roku coby Super 7. Podélně uložené čtyřválce vpředu pohánějí zadní kola a vůz kvůli nízké hmotnosti navzdory neoslnivým výkonům po silnici doslova létá.

Citroën 2CV6 Charleston 1987

Citroën 2CV znají všichni jako „kachnu”, která se vyráběla od roku 1948. V provedení CV6 byl po kapotou plochý dvouválec o objemu 602 centimetrů krychlových, který poháněl kola přední nápravy. Pokud tápete, co znamená přídomek Charleston, jedná se o retro-odkaz na dvoubarevné modely z dvacátých let minulého století, které zpočátku vznikaly jen v rámci speciálních edic a později byly zařazeny do běžné nabídky. Na obrázku vidíte konkrétní provedení Rouge Delage/Noir.

Ferrari F40 1987

Maranellský idol snad ani nepotřebuje delšího představování. Lehká dvoudveřová raketa s třílitrovým osmiválcovým motorem osazeným dvojicí turbodmychadel a výkonem 478 koní ve své době držela titul nejrychlejšího vozu planety. Se svými 324 km/h předčila o poznání technologicky nabitější Porsche 959, a tak si s ním maranellští nadělili ten nejlepší dárek ke čtyřicátým narozeninám značky. Motor uložený uprostřed samozřejmě poháněl zadní kola.

Abarth X1/9 Prototipo 1973

Dceřinná společnost Fiatu vymyslela na počátku sedmdesátách let prototyp X1/9, se kterým chtěla v roli hlavního rallyového vozu nahradit model 124 Spider Abarth, nakonec se však závodní premiéry dočkal souběžně vyvíjený vůz 131 Abarth. Prototyp X1/9 používal vzadu napříč uložený čtyřválec s karburátory Weber IDF, který poháněl zadní kola. Dodnes není jasné, kolik takových prototypů vzniklo, ale hovoří se o pěti exemplářích.

Fiat Panda 4x4 1998

Světoznámá Panda se světu představila v červnu roku 1980, avšak tehdy se jednalo teprve o první generaci se vzduchem chlazeným dvouválcem a alternativním objemnějším čtyřválcem. Spolu s následující generací tvůrci vylepšili mechanické komponenty vozu, karoserii pozinkovali, aby lépe odolávala rzi a implantovali také výkonnější motory. Verze s pohonem 4x4 se nadále vyznačovala listovými pery a jednolitrovým motorem o výkonu 55 koní. Druhá generace se nakonec vyráběla od roku 1986 až do roku 2003.

Lancia Delta HF Integrale Evoluzione II 1994

Poslední generace legendární Delty s pohonem všech kol přišla v roce 1993. Kromě drobných změn karoserie přivezla zejména kompletně přepracovaný dvoulitrový turbomotor vybavený třícestným katalyzátorem a lambda sondou. Díky novému turbodmychadlu Garrett, zcela nové řídící jednotce Marelli a zapalování bez mechanického rozdělovače se výkon vyšplhal až na 215 koní a točivý moment dosahoval 314 Nm. Motor doznal změn i na odlehčených pístech a v některých případech byl změněn i stálý převod převodovky. HF Integrale Evo II zrychlovala na stokilometrovou rychlost za 5,7 sekundy a dosahovala až 220 km/h.

Lancia 037 Evo II 1984

Výrazná Lancia Rally 037 se stala výsledkem záchranného programu italské automobilky při klesajících prodejích modelu Beta a jejích derivátech počátkem 80. let minulého století. U závodního speciálu pro tehdy nově vzniklou skupinu B byl čtyřválcový celohliníkový motor DOHC s přeplňováním uložen podélně za sedadly, za ním byla uložena podélně převodovka od ZF, jejímž prostřednictvím byla poháněna zadní kola. Vývoj vozu byl svěřen sportovnímu oddělení koncernu Fiat - Abarth. Už v roce 1983 s tímto vozem automobilka absolutně opanovala tratě mistrovství světa, přičemž jedním z tehdejších pilotů byl i Walter Röhrl a Fin Markku Alen.

Lancia Stratos (Group 4) 1974

Dílo Marcella Gandiniho, který má na svědomí také Lamborghini Miura a Coutach, se poprvé objevilo v podobě prototypu na autosalonu v Turíně v roce 1971. Již v následujícím roce ovšem spatřila široká veřejnost sériový kus osazený napříč uloženým 2,4litrovým vidlicovým šestiválcem z Dina od Ferrari (o výkonu 192 koní). Lancia se Stratosem odstartovala brilantní šňůru úspěchů v motorsportu a konkrétně se závodní verzí Group 4 závodila v roce 1974 ve stejnojmenné skupině mistrovství světa v rallye (kvůli tomu vzniklo pět set kusů homologačních vozů na silnice). A zvítězila díky Sandru Munarimu a Björnu Waldegårdovi. Pro potřeby závodění byl výkon motoru zvýšen na 275 koní s 12ventilovou technikou a později až na 320 koní s 24ventilovou. Poháněna byla zadní kola.

Lotus Elan S3 1965

Původní Elan z roku 1962 vypustila automobilka do výroby jako roadster s volitelným hardtopem, který nahrazoval nespolehlivý a výrobně drahý Elite. Jen o tři roky později ale uvedla také verzi kupé v rámci série 3 (proto S3). První vůz s rámovou konstrukcí, sklolaminátovou karoserií a pohonem zadních kol disponoval nezávislým zavěšením na obou nápravách. Jeho čtyřválec 1,6 od Fordu vyvíjel až 105 koní, což s hmotností necelých 650 kilogramů stačilo ke zrychlení na stokilometrovou rychlost během 7 sekund a čtvrtmíli za 15,7 sekundy. To byly na tu dobu velmi pozoruhodné výkony. Málokdo se do něho ale vlezl.

Lotus Europa S1 1967

První série dvoudveřového GT s motorem uprostřed, jinak známá jako Type 46) používala jako Elan páteřový rám z oceli, sklolaminátovou karoserii a nezávislé zavěšení všech kol, což ztělesňovalo myšlenky zakladatele značky Lotus Colina Chapmana. Spolu s tím se sem nastěhovala také speciální zadní náprava, kterou s lehkými obměnami automobilka používala v závodních formulích. Tehdejší redakce mu naměřili odolnost i proti přetížení s hodnotou 0,9 g. Vůz s hmotností 610 kilogramů byl ve verzi S1 vybaven před zadními koly uloženým modifikovaným čtyřválcem z Renaultu 16 o výkonu 82 koní, který přes čtyřstupňovou převodovku poháněl zadní kola.

Mini Cooper 1275S (Monte Carlo) 1967

Podle mnohých byla nejlepší verzí Coopera ta původní s dodatkem 1275S, která vznikla z pera designéra Sira Aleca Issigonise. Právě ta dokázala třikrát zvítězit v závodu Rally Monte Carlo a umístit se na prvních devíti pozicích vytrvalostního závodu Gallaher 500 (1966). Podle názvu používal vůz řadový čtyřválec s objemem 1275 centimetrů krychlových o výkonu 77 koní, což v kombinaci s hmotností 650 kilogramů stačilo na maximální rychlost 154 km/h. Motor byl samozřejmě uložen vpředu napříč a poháněl kola přední nápravy.

Porsche 911S 1970

Kořeny celosvětově nejvyhlášenějšího modelu 911 sahají až do roku 1963, kdy se na autosalonu ve Frankfurtu objevila výkonnější, větší a zároveň i pohodlnější náhrada za 356 s označením 901 - to měl být původní název, ale kvůli sporům s Peugeotem ohledně nuly uprostřed nakonec Porsche svůj model přejmenovalo na 911. Už první série měla za zadní nápravou uložený vzduchem chlazený šestiválcový boxer, který však tehdy disponoval skromným výkonem 130 koní (z objemu dvou litrů). Verze 911S vyráběná od roku 1966 dostala vyšších 160 koní a přivezla si hořčíková kola Fuchs. Pozdější vůz, který vám však ukazujeme na snímcích, pochází ze série D a ze stejného motoru s objemem 2,2 litru vyvinul až 180 koní.

Renault 5 Turbo 2 1984

V roce 1972 představila francouzská automobilka s kosočtvercem ve znaku elegantní supermini Renault 5, který se v extrémní podobě proměnil v bijce s dodatkem Turbo sloužícího k homologaci do "bestiální" skupiny B. Do středu automobilu byl dle receptu ověřeného Lancií Stratos podélně implantován čtyřválec s objemem 1 397 centimetrů krychlových, jehož hustilo pod tlakem 0,9 baru turbodmychadlo Garrett T2. Výkon 160 koní si s hmotností 970 kilogramů dokázal velmi obstojně poradit a vůz tak atakoval stovku za 6,5 sekundy. V roce 1983 se objevil nástupce s označením R5 Turbo 2, který za účelem snížení výrobních nákladů a potažmo ceny dostává klasický přístrojový panel a hliníkové díly karoserie mění za plechové.

Galerie černobílých kreseb Japonce Yoshikawi

Galerie barevných kreseb Jira Yamady

Shin Yoshikawa v pořadu Jay Leno's Garage

Ilustrace: Jiro Yamada, Shino Yoshikawa

Adam Šrámek