Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nový Civic přepřáhl na turbo, vrátil se však k víceprvkové zadní nápravě a dostal adaptivní tlumiče. Co z toho vzešlo?

Klasická tříválcová diagnóza

Musím říct, že značná očekávání po tiskové konferenci z předchozího večera byla nejspíše důvodem, proč se libé pocity nedostavovaly ani při první jízdě s novým benzínovým tříválcem. Malý litrový motor přeplňovaný turbodmychadlem vykazuje docela sympatické hodnoty (téměř 130 koní a rovných 200 newtonmetrů) skutečné projevy ale tolik impozantní nejsou.

Že je tento agregát poněkud hlučnější než srovnatelné koncernové TSI, mě osobně tolik nepopuzuje. Vyrostl jsem kromě jiného i na dvoutaktu, takže disharmonická akustika je mi dokonce sympatická, reakce této pohonné jednotky jsou ale poněkud pomalejší, než by se mi líbilo. Několikrát jsem se přistihl, že hledám tlačítko sport nebo něco, čím by bylo možné donutit motor spolupracovat, aby odpovídal poněkud svižněji, toho se ale nedočkáte.

Co naopak tříválci nechybí, je prostá síla, pochopitelně subjektivní v rámci této objemové třídy. Motor vcelku ochotně táhne od nízkých do středních otáček, pak se ale začne projevovat jeho poněkud dieselový charakter. Výkon sice vrcholí při pěti a půl tisících otáčkách, vadnout ale začne už na hranici 5 000 a definitivně ochabne při 5 700 ot./min., kdy tak nějak gumově zasáhne omezovač.

Nechápejte mě špatně, neříkám, že 1,0 VTEC Turbo je nepoužitelný motor, jako popření axiomu, že tříválec nemůže být opravdu dobrý motor ale nepůsobí, spíše naopak. A nejde jen o to, konkurence neustále navzdory konstrukčním nevýhodám této koncepce nadzvedává laťku a ti nejlepší jsou už dnes jinde jak po stránce odezvy, tak i pokud jde o dynamiku. Pro příklad nemusím chodit daleko. Před pár týdny jsem shodou okolností jezdil na stejném místě v okolí Barcelony s kombíkem Leonu s 1,0 TSI, který nejenže působil se slabším 115koňovým motorem jako hbitější auto, ale Seat i objektivně zvládne stovku za 9,8 sekundy, zatímco menší Civic potřebuje při stejné disciplíně čas od 10,4 do 11,2 vteřiny podle výbavy. Téměř půl druhé sekundy rozhodně není zanedbatelný rozdíl.

Co si prozatím netroufám posuzovat, je průměrná spotřeba tříválce. Zatímco jsem se loudal v hustém ranním provozu katalánské metropole a oceňoval výtečně naladěný podvozek schopný pohlcovat drtivou většinu sporadicky se vyskytujících nerovností, ukazoval palubní počítač mezi devíti až deseti litry na sto, s vystoupáním do kopců jsem však nároky auta na palivo už tolik nevnímal.

Jednak mě zlobila laxně zabírající spojka, takže jsem si místy připadal, že neumím řídit a pak jsem také přemýšlel nad tím, co chtěla Honda dokázat tím nejobyčejnějším řízením, které dnes najdete v každém druhém autě. Je relativně přesné, lehčí a jeho variabilní převod v běžném provozu téměř nevnímáte, tím ale výčet končí. Nic špatné v něm není, ale také nic, co by mohlo chytit za srdce.

Tohle má být opravdu nejdynamičtější auto ve své třídě? Vážně? Což o to, podvozek i lehká příď s chutí nechat se nasměřovat do zatáček je příjemná věc, v tomto směru se Civic jevil v dobrém světle, kde ale zůstala ukryta ta zábava, bylo pro mě tajemstvím. S těmito nezodpovězenými otázkami jsem se kolem oběda vrátil zamyšlený zpátky, abych si vzal auto s jiným motorem, konkrétně benzínovou patnáctistovkou, jelikož diesel jsme k dispozici neměli - zatím se ani žádný neprodává.

Pokropený živou vodou

S překalibrovaným vnímáním a střízlivější nadějí jsem se posadil za volant, s lehce ironickým úšklebem jsem zaregistroval změnu podbarvení palubních budíků ze světle modré na tmavě červenou a vyrazil od moře vstříc pahorkům.

Vůbec si nejsem jistý, jestli bych hned první změnu v řízení zaregistroval třeba s týdenním odstupem, spíše si myslím, že by mě to zarazilo a snažil se vzpomenout, co bylo jinak, jenže bezprostřední přesednutí z jednoho auta do druhého mi ukázalo naprosto jiný Civic. Že bude mít pod kapotou více koní a newtonmetrů, konkrétně 182 a 240, při padesátiprocentním nárůstu objemu jaksi očekáváte. Ale že se takovým způsobem přemění také další věci, ke kterým se hned dostanu, bylo trochu mimo mé chápání.

Víte, je poměrně známé, že technici musí v rámci jednotlivých motorizací a odtud i jiné hmotnosti zvlášť kalibrovat tlumiče, pružiny, silentbloky a spoustu dalších věcí, takže výsledné projevy konkrétních aut jedné typové řady můžou a vlastně i nutně musí být odlišné. Tohle ale bylo vážně něco. A bylo to mnohem, mnohem lepší.

Zmiňované řízení lehounce ztuhlo a zpřesnilo se kolem středu natolik, abych začal Civic najednou vnímat jako auto ochotné spolupracovat a ne jen tupě naslouchat povelům. Spojka nabrala na progresivitě, a přestože šestistupňový manuál při všech pokusech řadit rychleji před zapadnutím kvaltu v kulise pořád mírně zadrhával, bylo to zase na míle lepší než s litrem. Celé auto najednou ožilo a radostně se jalo ukázat, že s tamtím, co bylo, nemá nic společného.

Nevím, jestli jste někdy měli příležitost řídit auto mezi zubatým vápencovým horským masivem Montserrat a Barcelonou, ale tamní silničky jsou bez diskuse řidičským rájem zařazeným kromě jiného také do katalánské rallye. Zatáčka střídá zatáčku, rovinky jsou zde minimální a asfaltové užovky neustále stoupají a klesají někdy přes slepé horizonty, jindy za skálu anebo se před vám na kousku rozvinou v miniaturním údolí.

Právě tady Civic prokázal, že mu zdejší prostředí nejenže není cizí, ale doslova si v něm libuje. Mírné prodloužení rozvoru v kombinaci s modernější zadní nápravou a tužšími a částečně i novými hydraulickými silentbloky zajišťujícími tuhost ramen v podélném směru znamená, že Honda je poněkud netečná ke změně výkonového zatížení v zatáčkách. V lidské řeči to znamená, že se její záď nenechá vyprovokovat náhlým ubráním plynu, přesto v tom nepatrnou vzdálenou snahu pomoct vám s utažením stopy cítíte.

Auto má vynikající příplatkové adaptivní tlumiče pracující pouze ve dvou režimech (normal a dynamic), jejichž změnu opravdu cítíte, ani v ostřejším módu ale Civic nepůsobí zbytečně prkenně. Pořád má dost poddajnosti, aby se kola nepouštěla povrchu a zároveň to nepůsobilo rozbředle nebo nejistě.

Bude to chtít vyzkoušet ho na hůře dotovaných (či rozpočtově více rozkrádaných?) domácích silnicích, abych vám mohl s určitostí potvrdit tu lehkost, jistotu a talent, která z něj vyzařovala při španělském flamencu, ale s naprosto klidným svědomím vám můžu už teď říct, že tato Honda s patnáctistovkou nemá ani v nejmenším přehnanou sebedůvěru, když má ambici bít se o trůn řidičsky nejpřitažlivějšího „obyčejného“ auta nižší střední třídy.