Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nové Mini je zase o něco větší a více elektronické. Je Cooper S pořád na ježdění, nebo už jen pro parádu?

Více místa vítáme, více serepetiček nikoliv

Poslední věta předchozí kapitoly má souvislost hlavně s interiérem, k jejímu osvětlení ale přistoupím za malou chvíli. Hned v úvodu bych totiž rád zmínil vnitřní prostor, který narostl měrou nebývalou. Patrné to bude především těm lidem, kteří alespoň jednou seděli v předchozím modelu. Řidiči se totiž opravdu hodně vzdálil pravý čelní sloupek, což znamená, že cestující vpředu mají dostatek prostoru nejen pro kolena, ale taktéž pro ramena. Lebedit si ale samozřejmě bude i jejich hlava či sedací partie, přičemž v tomto směru je třeba vyzdvihnout sedadla. Ta kromě působivého bočního vedení dostala do vínku také výsuvnou oporu spodní části stehen, což je prvek, nad jehož absencí hořekoval během testu BMW M3 kolega Adam. Tato politika je pro mě nepochopitelná, neboť em-trojku bych považoval za mnohem sportovnější model než Mini, jakkoliv se sedan může pochlubit dvěma páry bočních dveří a Cooper S pouze jedním.

Jen přední částí se ovšem Mini v rámci modernizace nezabývalo, pročež tu máme také prostornější zadní sedadla. Na ty se sice s ohledem na výšku vozu a relativně krátký rozvor nedostáváte zrovna nejlépe (na nějakou eleganci můžete rovnou zapomenout), ovšem jakmile sedíte, budete mít důvodů ke stížnostem daleko méně než předtím. Jistě, kandidáti do NBA stále nebudou vědět, kam složit jak spodní končetiny, tak i hlavu, a na delší trasy je zadní lavice přeci jen vhodnější pro děti usazené v autosedačkách. V rámci kratších úseků však již Mini nemusíte považovat za dvoumístný vůz se dvěma zavazadlovými prostory. Ten standardní přitom rovněž narostl, a to o 51 l. Aktuálně tedy máte co do činění s 211 litry, což sice stále není žádný extrém, rozhodně však již uvezete více než notebook, foťák, helmu a kombinézu.

Prostorností je na tom tedy nové Mini dobře, stejně jako můžu zmínit o trochu větší logičnost při stylizaci jednotlivých ovládacích prvků. Pro znalce sice kupříkladu tlačítka pro stažení oken umístěná na dveřních panelech budou trochu kontroverzní změnou a pár dnů možná budou marně tápat na středové konzoli, tohle však rozhodně není krok, jaký bych chtěl značce vyčítat. Stejně jako musím pochválit absenci dvou „kolíčků“ ovládajících multimediální systém. Na jejich místo se pak sice nastěhovaly tlačítka připomínající iDrive od BMW, ani to však není na pranýřování, stejně jako nahrazení startovacího čudlíku červenou páčkou, která po nastoupení napodobuje tlukot srdce a tak přímo vyžaduje vaši lékařskou pomoc, respektive abyste už konečně přivedli pohonnou jednotku k životu.

Pravda, onu diskotéku si asi Mini mohlo odpustit, a pokud by se jednalo o jediný prvek svého druhu, pak bych asi celou záležitost přešel mlčením. Jenže pohled na rozměrný středový displej, ze kterého zmizel tachometr, mne velmi často nutil cedit anglická slůvka skrytá za anglickou zkratkou WTF. Jeho obruba je totiž tvořena diodami, které mění barvu častěji a zběsileji než chameleon. Reaguje přitom na změnu jízdního režimu, nastavování teploty klimatizace, parkování, prostě na cokoliv. Radost z toho sice budou mít mládežníci, ti ale zjevně s ohledem na cenu vozu nebudou patřit mezi primární cílovou skupinu zákazníků. Pro konzervy, mezi něž očividně patřím, ale naštěstí existuje lék schovaný v hloubi palubního menu, kterým lze vše deaktivovat.

Tím se ovšem dostáváme k dalšímu nešvaru, a tím je multimediální systém, respektive jeho rozsáhlý počet položek. Kromě takového audia, navigace nebo klimatizace zde máte třeba připojení k internetu, okamžitý přístup k sociálním sítím, údaje o spotřebě a dojezdu či volič jízdního režimu, který vám řekne, jestli právě zažíváte radost z jízdy s optimální spotřebou (Green Mode), typickou radost z jízdy s Mini (Mid Mode) nebo maximální motokárový pocit (Sport Mode). Nechybí ovšem ani ukazatel aktuálně využitého výkonu a točivého momentu či jakási funkce jízdního vzrušení, která vám přestaví siluetu vozu ozdobenou slunečními brýlemi. Při sportovní jízdě však na sledování ani jedné nebudete mít čas, pročež mi smysl jejich přítomnosti jaksi uniká. To samé ale platí také o dalších položkách, které zbytečně palubní menu zahlcují, a vy v něm jednoduše ztrácíte přehled. Ačkoliv jsem si tedy se systémem hrál pomalu dvě hodiny, v závěru jsem již nevěděl, kde najít prvek, se kterým jsem se shledal na počátku.

Navázat tedy mohu na onu poslední větu v předchozí kapitole, která naznačovala snahu o zaujetí širšího kruhu zákazníků. A to zejména oním kontroverzním multimediálním systémem, který má zřejmě suplovat smartphone, o nějž mají mladí stále větší zájem než o automobil. Mini tak vlastně nedělá nic jiného, než se snaží zákazníkům nabídnout to, co chtějí. Proto tu tedy máme větší prostor, větší komfort i více serepetiček, bez nichž se skuteční řidiči obejdou. Některé kroky jsou pak vyloženě kontraproduktivní, především pokud budeme mluvit třeba o přesunutí ukazatele paliva v nádrži ze středového displeje na obrubu přístrojového štítu. Zpočátku vám totiž nemusí ani dojít, oč se jedná, navíc na jednotlivá políčka není ideální výhled. Abych ale nezůstal jen u kritiky, ocenit musím přesunutí zmíněného tachometru na sloupek řízení. Jednotlivé hodnoty totiž nyní máte v zorném poli a nikoliv uprostřed vozu jako dříve. Tím bych ale své poznatky ke kabině mohl ukončit.

S vyšším výkonem a rychlostmi se pojí také vyšší spotřeba

Pohledy na exteriér a interiér jsou vždy subjektivní a mohou se lišit i v závislosti na konkrétním naladění, což lze říci také o jízdních vlastnostech. Pokud ovšem přijde řeč na čísla, pak se již dočkáme menšího zkreslení. Zaskočit tedy můžeme do motorového prostoru, kde již nenajdeme 1,6litrový čtyřválec Prince, na kterém BMW spolupracovalo s francouzským koncernem PSA Peugeot Citroën. Místo toho tu máme mnichovský dvoulitr B48, který díky turbodmychadlu posílá na přední kola 192 koní. Tedy výkon, která je vyšší než dříve a se kterou se i přes vyšší hmotnost pojí lepší akcelerace z klidu na stovku. Ta nyní zabere 6,8 sekundy, za volantem ovšem máte pocit mnohem větší agility. Tomu jen nahrává tón výfuku, který ve vyšších otáčkách zhutní natolik, že jeho árie si zpočátku budete dopřávat kdykoliv jen to bude možné.

Navíc je tu značné charisma pohonné jednotky, která vás nezklame ani při pružném zrychlení zajišťovaném relativně vysokým výkonem ve středních otáčkách pramenícím z až 300 Nm točivého momentu. Zjednodušeně řečeno bych tedy mohl tvrdit, že je vlastně jedno, jakou rychlostí se s novým Mini šouráte - k následnému předjížděcímu manévru prostě stačí jen zašlápnout plynový pedál, případně zašermovat řadicí pákou, a rázem je hotovo. Přesvědčit nás o tom opět mohou suchá čísla, která počítají se zrychlením z 50 na 110 km/h na čtvrtý převodový stupeň za pouhých osm sekund, tedy za kratší čas, než jaký potřebuje Chevrolet Camaro osazený 6,2litrovým osmiválcem. Je však zároveň třeba jedním dechem dodat, že tyto kratochvíle vás budou stát více než doposud. Ač sice oficiální data hovoří o 5,7litrovém průměru, standardně se budete pohybovat okolo 7 l/100 km. Tedy přibližně na stejné hodnotě, jaké dosahovala i druhá novodobá generace. V jejím případě jsem ovšem daných hodnot dosáhl i při občasném řádění na zmiňovaných okruhových dnech. U novinky je však tento průměr dán pouze při klidném nebo nepatrně ostřejším tempu.

Jakmile ovšem plynový pedál zadupnete až na kobereček, protrhnou se stavidla a palivo okamžitě opouští nádrž. To se samozřejmě dá očekávat u jakéhokoliv vozu i typu motoru, přičemž nic jiného vlastně nevykazovala ani všechna předchozí Mini. Nyní ovšem musíte počítat s nějakými dvěma litry naturalu navíc, což při stávajících cenách znamená, že vybuzení adrenalinu přijde každých 100 km na dodatečných cca 80 Kč. To vzhledem k ceně vozu jistě není žádná drastická částka, vezměte si ovšem, že byste ji museli platit každý den v měsíci, to již máme tu čest s dvěma a půl tisíci. Jistě, stále je to lepší, než danou sumu třeba propít nebo prokouřit. Přesto mne větší žíznivost moderního motoru ověnčeného technologiemi EfficientDynamics příliš nepotěšila, zvláště když u Mini Cooper S se jízda na plný plyn dá očekávat častěji než u základního provedení osazeného tříválcem, které chce po vzoru originálu řešit „ropnou krizi“.

Stěžovat si tedy na fakt, že sedmisettisícové auto naladěné na 192 koní „žere“ nějakých 9 litrů v průměru, je vlastně tak trochu na palici. Zvláště když uvážíte, že díky sice o trochu větším, ovšem stále kompaktním rozměrům nenajdete na veřejných vozovkách i závodních okruzích mnoho konkurence. Bez problémů se totiž zvládá proplétat jak ucpanou Prahou, tak nepříliš širokými okreskami třetí třídy, kde mnohdy je větším limitem právě velikost vašeho vozu než obavy z nezvládnutí té či oné zákruty. Navíc, pokud budete chtít jezdit levně, stačí jen přepnout vůz do režimu Eco, kdy dojde k přiškrcení odezvy plynového pedálu a lehkému utlumení dalších funkcí, jako je např. klimatizace. Ať totiž budete poté šlapat na plyn jako zběsilí, rapidního tempa se nedočkáte. Jak jsem ale uvedl, v takovém případě jste si vlastně nemuseli kupovat Cooper S, ale základní verzi. Danou kapitolu proto uzavřeme konstatováním, že spotřeba sice oproti minulosti lehce narostla, stále to ovšem není nic drastického a pokud máte u sportovního vozu problém s častějšími zastávkami u čerpacích stanic, pak jste asi zvolili špatný dopravní prostředek.