Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

V segmentu miniaut začíná být pěkně dusno. Najde si v něm své místečko mladoboleslavská verze Volkswagenu up!?

Miniatura kultivovanosti

Rozměry kufru nejsou marnotratné, ale patrně o kousek větší, než byste od pohledu na Citigo tipovali. Zámek je elektromechanický a odjišťuje se tlačítkem na víku. Kryt zavazadlového prostoru bohužel musíte zvedat zvlášť, v horní poloze má však alespoň jednoduchou aretaci. Nakouknutí přes zmiňovanou vysokou hranu není vyhlídkou na nekonečno, ale těch 251 litrů na nákupy asi stačí. A když sklopíte asymetricky dělené sedačky (60:40), tak při těch 951 litrech můžou být i rozvernější. Menší sedmnáctilitrový škrt přes rozpočet vám může udělat jen rezerva, ty objemy jsou totiž bez ní. Spíše ale nepotěší fakt, že za plnohodnotné i dojezdové plechové kolo se zcela nepochopitelně doplácí - v obou případech jedenáct stovek.

Pod krátkým víkem na opačné straně vozu taky není co obdivovat, ale předpokládám, že vás patrně zajímá, co onen litrový tříválcový motůrek ukrytý v této části auta vyprodukuje. Tak předně naskakuje s mírnými vibracemi, ale není to zas tak markantní, aby to na tvářích řidiček vyvolávalo tajuplný úsměv. Po ustálení se na volnoběhu lehké chvění zůstává, nicméně do kabiny proniká spíše podlahou než sloupkem řízení a pedály. Kdo měl někdy možnost jezdit konkurenčními „Francouzi“ anebo jejich japonskou sestrou Toyotou Aygo, dá mi za pravdu, že kabina Citigo je mnohem tiší a motor výrazně lépe utlumený. Žel platí to i o řízení, reakcích na plyn a subjektivním tahu motoru.

Mladoboleslavské mini v žádném případě není pomalé. Na stovku se dostane o prsa a 0,5 sekundy dříve než kolínská trojka (papírově 13,2 s) a na dálnici se mi novou Škodu podařilo roztáhnout podle tachometru na 175 km/h a ještě měla chuť zrychlovat. Jenže příkazy chtivého řidiče jakoby Citigo vykonávalo pod sedativy a bez nadšení. Potíže způsobuje elektrický posilovač bez špetky zpětné vazby, mírně laxní odezva na pravý pedál a dlouhé převody pětistupňového manuálu.

Ve jménu emisí

Což o to, převodovka je nádherně přesná, řadí lehce, tlumeně přitom cvaká, prostě radost ovládat. Nicméně kvalty jsou s motorem o výkonu 75 koní a maximálním točivém momentu 95 Nm při slušných 3 000 otáčkách sladěny tak, jakoby sem někdo namontoval šestistupňovou převodovku bez jedničky. Pokud si na jedničce představíte akceleraci na dvojku, na dvojce trojku atd., dává to dokonalý smysl. Jenže něco jiného jsou představy a něco jiného skutečné čekání na rychlost, takže povětšinou budete nuceni pohybovat se s nižším převodem, než jste v běžném autě zvyklí a pětku používat navzdory šipkám našeptávajícím k nesmyslnému podtáčení hlavně mimo město.

Vlastně výše uvedené zahálčivé reakce plynu by kratší zpřevodování nebo alespoň celkově lehčí převod v diferenciálu do značné míry vyřešily, i když Citigo by beztak nemělo ty briskní odezvy točivého motůrku od Toyoty (tedy alespoň takové, jaké si pamatuji před faceliftem trojčat). Gumové „lanko” plynu poplatné aktivitám EU zkrátka úřaduje i tady. Citigo bylo pochopitelně kalibrováno podle novějších emisních pravidel a při měření se počítalo s každým gramem CO2. Škodovce vyšlo průměrných 4,7 litru na sto a ve městě, což je u Citigo možná ještě důležitější hodnota, 5,9 l/100 km. Není zvykem dosáhnout shody s realitou a nestalo se tak ani teď, ale přibližně 6,3 litru na zimních gumách, s permanentně běžící klimatizací a 80 procenty strávenými ve městě považuji za dobrý výsledek. Jak jsem měl možnost ověřit si, jde to i za jedenáct, ale to berte za Mount Everest vypínacího mozku. Výš to už opravdu nešlo.

Překvapivě dobrý podvozek

Při podobném ježdění se ale ukázala jiná věc. Citigo má skutečně dobrý podvozek. Pod blatníky nehledejte žádné sofistikované zázraky, MacPherson a vlečená ramena spojená s torzně pružnou příčkou je notorická klasika. Konstruktérům se ale podařilo vštěpit jejich mini několik pozoruhodných vzorců chování. Předně auto je velmi stabilní a to nejen v přímém směru, ale také v zatáčkách. A co je nejvíce překvapivé, tak i na rozbitém asfaltu. Náš vůz byl vybaven exteriérovým paketem Sport Design s „rychlým“ pruhem, který je kombinován s tmavými patnáctkami. Kvůli „povinným“ zimním pneumatikám ale dostalo 14“ kola a realitou českých okresek dokázalo takto vybavené Citigo proplouvat ve značném komfortu.

Rány od zavěšení se podařilo působivě utlumit, ale především zde zůstala vítaná poddajnost s tlumiči připravenými podchytit jakýkoli nežádoucí pohyb karoserie. Zní to jako pohádka o bohaté a šťastné unii, ale Citigo se opravdu chová jako větší auto. Více do komfortu naladěné pružiny se ohlásí při extrémně tvrdém zpomalení, ale dají se přitom zjistit i dvě pozitivní zprávy. Zaprvé, ani několikanásobné plné využití brzd nevyvolává vadnutí pedálu a zadruhé, navzdory lehkému zavlnění zádě auto stopu neopustí. A to je pro Citigo docela příznačná vlastnost.

Když vjedete s tímto vozem příliš rychle do zatáčky, progresivně a podle očekávání začne po tečně ustupovat přední náprava. Normálně bývá nutné v autě s tak krátkým rozvorem ubrat plyn s citem, aby nad způsobem přejezdu zatáčky nepřebrala vládu smýkající se zadní náprava. Tu můžete složit nohu z pravého pedálu v mžiku a jediné co se stane, bude lehounké utažení stopy. Působí to přirozeně, nezáludně, dovoluje držet vysoké tempo a nájezdovou rychlost do oblouků, takže chvílemi máte pocit, že se skoro bavíte. Mít trochu odezvy od lehkého řízení, možná by to bylo i na spokojené pousmání.