Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Univerzální řešení, jak v zimě svižně a bezpečně brázdit českými silnicemi, vám po drátě asi nepředáme. Pár dobrých rad se ale přesto může hodit.

5. Vzdálenost v zimě tak nějak není co bývala

Hodně nehod se stává s prvním příchodem zimy. Důvodů bychom našli více, jedním z těch klíčových je ale fakt, že řidiči zkrátka nové podmínky ještě nemají zažité. Tedy že to, na co včera potřebovali 30 metrů, rázem vyžaduje dvoj- nebo trojnásobek vzdálenosti. Auto ani s nejlepšími pneumatikami zejména nebrzdí jako v létě a tomu je třeba se tomu přizpůsobit.

Citlivý řidič vcelku rychle pozná, jakou vzdálenost navíc auto potřebuje pro bezpečné zpomalení, pro ty ostatní platí, že je lepší nechávat si výrazně větší odstupy, než je běžné, před zatáčkou začít zpomalovat dříve a na všechny nenadálé situace reagovat bez meškání. Na co včera mohla být ještě spousta času, se druhý den může ukázat tak tak řešitelnou krizovou situací.

Velmi ošidné pro správné vnímání reality je pak to, pokud trávíte první zimu za volantem auta s pohonem všech kol. To má dramaticky odlišnou trakci při akceleraci, u běžně výkonných vozů prakticky neexistují podmínky, kdy by tento pohon nebyl s to přenést na zasněženou silnici prakticky veškerý výkon. Jenže při brzdění je stejně marný jako vůz libovolné jiné koncepce.

Je tak velmi snadné nechat se ukolébat úžasnou trakcí pohonu 4x4 při akceleraci a před první ostrou zatáčkou zjistit, že s decelerací už to vůbec není tak snadné, tedy minimálně relativně ve smyslu míry uplatnitelnosti dostupného brzdného výkonu. Proto jedna dobrá rada: zkušený řidič má ve zvyku si aktuální stav povrchu „osahávat”, aby měl k dispozici tuto informaci dříve než bude potřeba. Dá se to dělat i plynem, neboť podle (ne)prokluzu kol zjistíte, s čím máte na silnici tu čest, jenže zpět dostanete hodnotnou informaci jen u předo- nebo zadokolky. Pokud usednete do čtyřkolky, plyn vám neřekne skoro nic. Naučte se tedy osahávat si povrch brzdou - stačí kdykoli, kdy jste na silnici široko daleko (abyste neděsili někoho za vámi) si párkrát „škrábnout” brzdou a okusit, kdy se kola začínají blokovat. Bez ohledu na pohon kol budete mít vždy jasnou informaci o tom, jak se zrovna věci mají.

Zvykněte si co nejdříve na to, že kluzká vozovka nedává zdaleka tolik prostoru pro řešení nenadálých situací. Lepší je sledovat věci z povzdálí a s jakýmkoli manévrem raději začít dříve než později, konce jinak nemusejí být příjemné.

6. Co když to všechno selže?

Řekli jsme si pár obecných rad, jak se chovat na silnici v zimě, kdy jsou podmínky do značné míry nevyzpytatelné a jak zacházet s autem ve chvílích, kdy jsou silnice samý led či sníh. Měly by vám pomoci se většině nepříjemností vyvarovat, ale co když se přece jen něco nepovede?

Správné řešení všech možných problémů by bylo na vlastní článek o řízení, ale aspoň pár základních rad na tomto místě zmíníme.

V prvé řadě platí jedno pravidlo: nepanikařit. A to znamená hlavně odnaučit se používat brzdu jako univerzální řešení. Je to těžké, je to popření lidské přirozenosti, ale je to možné. Pokud v tomto uspějete a zachováte si chladnou hlavu, minimálně to řešitelné s trochou umu vyřešíte.

Je trochu paradox, že vám radíme zrovna nebrzdit, když špičkoví závodníci Formule 1 jsou v opravdu krizových situacích učeni pravému opaku - brzdit a modlit se. To je ale dáno tím, že oni se v nepříjemných situacích brzdit odnaučili už dávno a mají tendenci je přirozeně řešit plynem a volantem. Třeba u cestovních aut lze takto „vybrat” leccos, ale u Formule 1, jejichž trakce je ve vyšších rychlostech životně závislá na aerodynamice, už roztočené auto nemáte šanci tímto způsobem srovnat a marnit podobnou snahou čas znamená jen připravit se o prostor ke snížení rychlosti, jež může pilota zabít. Proto zde platí pravidlo okamžitě zabrzdit a pokusit se s autem udělat něco až ve chvíli, kdy jeho „mechanický přítlak” se situací něco zmůže.

To jen malá odbočka na vysvětlenou, abyste nám neříkali, že vás učíme nebrzdit přičemž ti nejlepší dělají bez váhání pravý opak. My bohužel po silnicích jezdíme jinými auty, u nichž se o kontakt se silnicí stará hlavně přilnavost pneumatik a hmotnost vozu a to tím spíše v zimních podmínkách, kdy jsou rychlosti přirozeně nižší. Zde je panické brzdění fatální chybou.

Co se tedy může stát? Nejtypičtěji to, o čem jsme hovořili v části o citu pro řízení: můžete necitlivě zacházet s plynem a rozhodit tím příď, záď či celé auto (podle způsobu pohonu) nebo si podobně necitlivě počínat s volantem nebo brzdami a způsobit opět něco z výše zmíněného. Výsledkem je vždy smyk, který auto vede jinam než chcete.

V takovém případě má ale smyk na svědomí vždy jen vámi způsobená ztráta trakce některých z kol a je proto i stejně dobře vámi řešitelná. Pokud zabrzdíte (nebo zabrzdíte ještě více), dokonáte dílo zkázy, auto v závislosti na koncepci, rozložení hmotnosti a konkrétní situaci odjede buď po tečně do pole, nebo se stočí do vnitřku zatáčky. ABS může a ESP by mělo v takovém případě pomoci, ale nemusí. A krom toho, také ho nemusíte mít a my se snažíme najít cestu k lepšímu řízení, ne lepší práci s ovladačem od Playstationu.

Většina auta libovolné koncepce a velikosti má i na zasněžené silnici tendenci vracet se do přímého směru. Stačí jim k tomu dát příležitost...

Řešení je v takovém případě kouzelně jednoduché - nechat věci plynout. V těchto případech poznáte, jak dobré je nemít automatickou převodovku, neboť stačí vyšlápnou spojku, nechat kola volně odvalovat, provést maximálně drobnou korekci volantem a auto se srovná samo. Inženýři automobilek už si roky nedělají hlavu ani tak moc s tím, jak vůz nastavit způsobem, kterým ladně proletí na Nordschleife kolem Adenau, ale jak naladit podvozek, aby měl tendenci rovnat se přirozeně do neutrálního stavu. To aby spíše eliminoval chyby zákazníků než cokoli jiného „Aut-sviní” je dnes tak málo, že v 99,9 % případů stačí udělat výše zmíněné a pokud jste to předtím s plynem nebo brzdami fatálně nepřehnali, auto se srovná do správného směru během mžiku.

I bez spojky platí stejný postup. Jen je třeba více citu pro plyn a posílat na kola právě tolik výkonu, kolik potřebují k tomu, aby udělala totéž - volně se odvalovala a neměla tendenci vůz ani zrychlovat, ani zpomalovat. Tento postup je platný pro všechna auta bez ohledu na koncepci. Samozřejmě, je to to řešení nejvíce začátečnické a nepochybujeme o tom, že řada z vás si s menšími vrtochy auta poradí s větší grácií a elegancí. Jde-li nám ale v tomto případě hlavně o to nebourat, je výše zmíněné nejvíce univerzální lék pro nápravu podobných situací.

Fajn, ale co když přeženete nájezdovou rychlost a auto se ani s takovouto přirozeností nechce do zatáčky vejít? To je velký problém, ale i v tomto případě se dá něco dělat. Jen platí, že už nejde o řešení, které by zaručovalo dobrý konec, musíte pro něj mít trochu prostoru.

V takovém případě je třeba vzpomenout si na odstrčenou kamarádku brzdu, rozhodně ale ne tak, že prostě zabzrdíte. To by se stalo to samé co jsme popisovali výše, akorát ještě mnohem rychleji a nezvladatelněji, neboť vůz pošlete do smyku ve vyšší rychlosti. Pokud se autu do zatáčky prostě nechce, je třeba zkusit srovnat kola, intenzivně krátce zabrzdit (jak dovoluje dostupný prostor) a pokusit se znovu citlivě zatočit. Pokud nájezdovou rychlost nepřeženete fatálním způsobem a k projetí chybí třeba zpomalení o 5 nebo 10 km/h, může se to podařit a během chvíle jste tam, kde jste chtěli být. Plati přitom, že i tentokrát při pokusu o zatočení nezatěžujte kola akcelerací nebo decelerací, je třeba maximum trakce „věnovat zatočení”. Řeči o tom, jak v takovém případě pomůže ruční brzda nebo nedej bože plyn jsou z kategorie hospodských - fyzikální zákony zde hovoří jasně a výše zmíněné je rozhodně nejefektivnější, třebaže ne zrovna efektní řešení.

A když jste to s nájezdovou rychlostí přehnali, tak že to řešení prostě nemá? Opět se včas přestaňte snažit se do zatáčky vejít a vyberte si místo, kam nabouráte rovně. Na takový náraz jsou auta daleko nejlépe stavěná a čelní náraz třeba i do stromu lze přežít v relativně vysoké rychlosti. Nabourat do čehokoli bokem je odevzdáním se do rukou božích - deformační zóny po stranách auta jsou tak malé, že zabít nebo zmrzačit vás může i docela drobný náraz. A velmi špatně může dopadnout i nehoda, při které se vůz obrátí na střechu.

Nebojte si v určitou chvíli přiznat, že situace už nemá řešení. I bourat se dá dobře a špatné, tvrdé boční nárazy do pevné překážky bývají ty nejhorší.

Naše verze „zimního návodu” je stále dosti povrchní, v delší podobě by si jej ale málokdo přečetl celý. Pokusili jsme se zkrátka zmínit ty úplně nejvýznamnější body, abyste se problémům vyhnuli už tím, jak k řízení přistoupíte. A pokud už dojde k nějakému problému, mohli jste se jej pokusit vyřešit. Omlouváme se zároveň těm, kteří čekali nějaké rady zahrnující pokročilé řidičské techniky, k těm se můžeme dostat třeba příště.

Tak jako tak platí, že šedá je teorie a zelený strom života. Pokud jste tedy v rámci části tohoto čtení zaměřeného na řešení komplikací narazili na něco pro vás nového, běžte si to vyzkoušet na nějaké zasněžené parkoviště. Uvidíte, že to funguje a na bojišti později jako když to najdete.

Na každý pád vám přejeme i v zimě pouze šťastné kilometry, jen těžko bychom se smiřovali se ztrátou kteréhokoli z našich věrných čtenářů. Sluší se rozhodně zopakovat i to, že o své postřehy či zkušenosti se můžete podělit v přiložené diskusi, na téma „jak lépe řídit” najdete i vcelku rozsáhlou sekci na našem fóru, kde se některé ze zmíněných záležitostí podrobněji rozebíraly, nebo i z vašeho popudu rozebírat začít mohou.

Miro Mihálik, Pavel Janda