Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Přibližně 700 kilometrů od Prahy se nachází exkluzivní sbírka více než 400 historických aut, které málem padly za oběť stávce francouzských dělníků.

K opětovnému otevření došlo až 10. července 1982, kdy již vlastníkem byla asociace National Automobile Museum sdružující město Mulhouse, Hautsko-Rhinskou vládu, alsaský region, Mulhouskou obchodní komoru, francouzský automobilový klub, společnost Panhard a organizátory pařížského autosalonu. Ta celou sbírku odkoupila za 44 milionů Franků, což bylo značné podhodnocení její skutečné hodnoty. Asi bychom se proto neměli divit následné žalobě bratří Schlumpfů. Těm dal soud skutečně za pravdu, ovšem až dvacet let poté, kdy jim byla přisouzena kompenzace v hodnotě dalších 25 milionů Franků. Jelikož v době tohoto verdiktu ani jeden z bratří nežil, dá se předpokládat, že oba měli mnohem větší radost z rozsudku z roku 1989, kdy bylo v Paříži rozhodnuto, že muzeum musí ve svém názvu nést přídomek „Schlumpf Collection“.

Ačkoliv by mnohý čekal, že v této chvíli zazvoní zvonec a naší pohádky bude konec, opak je pravdou. Muzeum totiž čekala další rozsáhlá renovace a modernizace, která byla spojena s převzetím organizací Culturespaces. Ta se snažila o zachování ducha bývalé textilky, díky čemuž restaurátorské práce neprobíhaly pouze na automobilech či vnitřku budovy, ale také na jejím vnějšku. Změn tak doznal především vstup, kde najdeme nejen sochu matky Schlumpfové, ale rovněž ve vzduchu visící skulptury klasických automobilů. Kromě toho byla na pozemku za budovou vybudována malá trať, na které se každý víkend ukáže 18 exponátů, jež tak dokazují, že jsou nadále provozuschopné. A aby toho nebylo málo, pak návštěvníci mohou navštívit jednu z restaurací, jejichž názvy (L’Atalante, La Piste, L’Atelier, Le Bar a Le Café) souvisejí s názvy uliček v muzeu (Avenue Carl Schlumpf, Avenue Jeanne Schlumpf, Rue Royale atd.).

Tím naše toulky historií končí, dodat tak můžu již jen pár osobních postřehů. Přičemž ten první se týká času, který hodláte v muzeu strávit. Pokud totiž nepatříte mezi automobilové fajnšmekry a návštěvu si jednoduše chcete jen „odškrtnout“ ze seznamu, pak vám postačí nějaká ta hodinka. Je však nutné si uvědomit, že v takové chvíli uvidíte celou sbírku víceméně jen skrze hledáček foťáku, což se mi ostatně i stalo. Land Rover nám totiž na návštěvu muzea vyhradil jen slabou půlhodinku, kterou jsem si natáhnul absencí na tiskové konferenci a zkrácením obědu. Nebýt přitom v té chvíli v Mulhouse již podruhé, asi by mě nikdo nevytáhnul ven ani heverem. Stejně jako v prvním případě si totiž dokážu představit, jak ve společnosti více než 400 exponátů trávím celé odpoledne.

Je totiž velmi snadné obdivovat se dlouhé minuty takovému Bugatti Roayle, jinak nejdražšímu automobilu na světě. V Mulhouse přitom mají dva exempláře (Coupé Napoleon, Limousine Park-Ward) ze šesti vyrobených. Stejně tak dlouho se pak člověk zastaví třeba u Mercedesu 300 SL „Gullwing“, který je dokonce na otočném podstavci a tak si jej prohlédnete ze všech stran. Nechybí ani Ferrari 250, Maserati 300 S či dvě kuriozitky od Paula Arzense, francouzského designéra, který se věnoval hlavně stylizaci lokomotiv. V roce 1938 si ovšem střihnul mohutný kabriolet zvaný La Baleine (velryba), který se vyznačoval nejvyšší rychlostí až 160 km/h, a o čtyři roky později začal dokonce koketovat s elektřinou. Na světlo světa se totiž dostalo vozítko L'Oeuf (vejce), které používalo rozměrného plexiskla zasazeného do hliníkové karoserie. Hmotnost tak činila pouhých 60 kg (motor s bateriemi ji následně zvýšily na 350 kg), přičemž se dvěma lidmi na palubě zvládl tento stroj při rychlosti 60 km/h ujet sto kilometrů bez dobíjení.

Nechybí ani bezpočet modelů Mercedesu či kreace francouzských automobilek. Modernější stroje pak zastupují třeba Ferrari Testarossa či dokonce Trabant, tím nejnovějším zástupcem je pak supersportovní Veyron. Právě Bugatti je přitom značkou, kterou v muzeu najdete nejčastěji. A nejde pouze o modely určené dospělým, ale také dětem. Ettore Bugatti měl totiž pro omladinu slabost (ne ovšem stejným způsobem jako třeba někdejší dirigent Bambini di Praga), a tak jí za volantem dopřával stejné zážitky jako těm starším. Pro svého syna Rolanda (značku převzal v 50. letech, kdy se podepsal pod modely Type 101, Type 251 a Type 252 - všechny najdete v muzeu) proto v roce 1927 postavil poloviční repliku modelu Bugatti 35. Tu poháněl elektromotor, jenž vozítko rozpohyboval na 20 km/h, přičemž zakladatel značky věnoval velkou pozornost všem detailům. O „hračku“ se díky tomu strhl velký zájem mezi tehdejší společenskou smetánkou, načež se vůz dokonce dostal do prodejního katalogu automobilky jako Type 52.

Zajímavých exponátů je ale samozřejmě celá řada, přičemž každý z nich má svůj příběh. Či k němu alespoň odkazuje, jak nám může ukázat třeba pojízdné šasi Rolls-Royce z roku 1920. Jde totiž o Type W.O., za nímž stojí Walter Owen Bentley. Tedy konstruktér konkurenční značky, kterou však dvojité „R“ nakonec odkoupilo. Jejího zakladatele si ovšem ponechalo mezi svými zaměstnanci, a to z jednoho prostého důvodu - aby nemohl stvořit další značku, která by modelům Rolls-Royce konkurovala. To se nakonec podařilo jen napůl. V roce 1935 totiž Bentley dvojité „R“ opustil a přešel k automobilce Lagonda, pro kterou stvořil celou řadu kupé a kabrioletů včetně modelu Rapide, na nějž se odkazuje současný čtyřdveřový Aston Martin. Tato značka, tehdy vedená Davidem Brownem, ostatně Lagondu koupila jen kvůli znalostem Waltera Owena. Ten však v jejím područí vydržel jen krátce, než zakotvil u další britské automobilky Armstrong Siddeley.

Takto bych ovšem mohl pokračovat donekonečna, přičemž jak jsem naznačil v úvodu, slova jen stěží popíšou to, co vás v Mulhouse čeká. Výlet si tedy opravdu nechte doporučit, zvláště pokud po vlastní ose míříte třeba na dovolenou do francouzských Alp. Muzeum, jež se nyní plným jménem nazývá Cité de L’Automobile - National Museum - Schlumpf Collection, totiž leží přímo na trase a tak vám nevzniknou žádné dodatečné náklady. Tedy s výjimkou vstupného a parkovného. Rozhodně však nepočítejte s tím, že byste ještě v ten den vyrazili na sjezdovku, spíše budete mít problém na ni vůbec kdy dorazit...

Praktické informace

Otevírací doba:

Od 1. do 6. ledna: otevřeno od 10:00 do 17:00 hod
Od 7. ledna do 15. února: otevřeno od 13:00 do 17:00 hod (víkendy od 10:00 do 17:00)
Od 16. února do 12. dubna: otevřeno od 10:00 do 17:00 hod
Od 13. dubna do 3. listopadu: otevřeno od 10:00 do 18:00 hod
Od 4. listopadu do 31. prosince: otevřeno od 10:00 do 17:00 hod
25. prosince: zavřeno

Vstupné:

Volit je možné z několika druhů „vlezného“. Lístek pro dospělé zahrnující návštěvu muzea i přehlídku vybraných autoveteránů na trati za muzeem vychází na 14 Eur (cca 385 Kč). Pro děti od 7 do 17 let, studenty, učitele a nezaměstnané (je třeba potvrzení od úřadu) pak platí snížená sazba 10,50 Eur (290 Kč), pro děti do 7 let a novináře je vstup zadarmo. Zakoupit si ovšem můžete jen propustku přímo do muzea, která vychází na 11 Eur (300 Kč), respektive 8,50 Eur (235 Kč) při snížené sazbě. Vstup na show na trati pak vždy stojí 5 Eur (140 Kč).

Vyjma toho muzeum nabízí speciální vstupné pro rodiny, kdy lístek pro jedno dítě (ve věku od 7 do 17 let) je zdarma. Zbytek rodiny ovšem platí plnou sazbu. Další pobídky pak v Mulhouse mají pro školy a skupiny, přičemž bližší info a jednotlivé ceny najdete na webových stránkách muzea.

Jak se tam dostanete?

Automobilové muzeum v Mulhouse, oficiálně zvané Cité de l’Automobile, se nachází pouze pět minut od centra města, zhruba hodinu jízdy od Štrasburku. A to po dálnici A35/A36, kde byste neměli minout sjezd „Mulhouse Centre“. V těsné blízkosti muzea je pak rozsáhlé (placené) parkoviště.

Adresa: 15 rue de l’épée, 68 100 Mulhouse