Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Životní dílo Ferdinanda Piëcha je v troskách. A s mírou nekompetence, jakou dál předvádí současné vedení koncernu i jeho jednotlivých značek, se dál rozkládat bude. Prodej Bugatti je fakticky nevýznamný, coby symbol úpadku firmy je ale všeříkající.

Pohledy do smutné historie některých firem často nabízí otázky typu: „Co kdo musel udělat, aby z dekády budované špičky svého oboru udělal trápícího se účastníka druhé ligy?” Bez toho, aniž bychom žili v dobách, kdy podobný úpadek tu či onu firmu postihl, je těžké vnímat příčiny správně, v případě koncernu VW jsme ale v uplynulých cirka 10 letech můžeme vše sledovat prakticky v přímém přenosu. A je to vskutku fascinující proces.

Skutečně ještě dekádu zpátky byla skupina Volkswagen jasným vládcem automobilového světa, bez jakékoli reálné konkurence. Nejenže dokázala prodávat nejvíc aut na planetě, prodávala také často ta nejlepší auta - anebo jedna z nejlepších aut - svého druhu v řadě oblastí. Obyčejné vozy pro každý den, lepší auta pro kdekoho, prémiové vozy, luxusní stroje, sporťáky... Byl to prakticky jedno, cokoli od Škody Octavia a VW Golf přes VW Touaregy nebo Audi A8 až po Lamborghini Huracán či Bentley Flying Spur bylo opravdu špičkovým zbožím svého druhu.

Nad tím vším stálo Bugatti coby symbol totální nadvlády - jen firma, která funguje a dokáže ve všech výše naznačených segmentech prodávat konkurenceschopné zboží se solidními maržemi, si může dovolit nalít miliardy do zdánlivě zbytečného projektu hyperaut pro pár set lidí z celého světa. Je to taková poslední facka nemohoucí konkurenci - zatímco ta často neví, co si počne, aby vůbec zůstala finančně nad vodou, vy si stavíte bugatky někde poblíž francouzského zámečku. A nešlo jen o to, všechny možné extra verze obyčejných aut, zdánlivě zbytečné modely, průhledné fabriky... VW byl na koni a smál se všem ostatním.

Tohle všechno stvořil Ferdinand Karl Piëch z vlastně docela průměrné firmy, kterým koncern VW ještě na přelomu 80. a 90. let byl. Nepochybujeme o tom, že to všechno dělal schválně nejen ze své ješitnosti, ale i jako zřetelné snahy o demoralizaci konkurence. Taková Toyota prodávala velmi podobný počet aut, když jste ale ještě v půlce minulé dekády sedli z nového produktu VW Group do srovnatelné Toyoty, měli jste pocit, že jste přešli rovnou ze Star Treku do Skanzenu. A Toyota neměla ani nic jiného, byla to továrna na cvičky vedle fabriky značky Gucci. Nic z toho už dávno neplatí.

Koncern VW se dostal do rukou o poznání méně schopných - pokud ne rovnou neschopných - lidí, kteří se vzhlédli v technickém nesmyslu, přestali vnímat potřeby zákazníků a dogmaticky šli za jedním cílem bez ohledu na to, co to s firmou a její prosperitou dělalo. U VW Group bylo hodně co „prožírat”, od skvělé pověsti až po rozmanitá aktiva, takže efekt se neprojevil hned. Ale protože tento úpadek trval příliš dlouho a firma dodnes neprojevuje známky racionalizace svých aktivit, postupně se rozkládá.

Jak moc se toho děje uvnitř, poznáme nutně až s odstupem, viditelné znaky úpadku a beznaděje jsou ale jasně patrné. Tím největším je dosud neschopnost firmy rozumně naložit s automobilkou Bugatti, která se z projevu nadvlády stala přítěží, s níž si VW léta neví rady. Nejprve ji tedy VW rozpustil do struktur Porsche, které většinový podíl ponechalo chorvatskému Rimacu, jež vložil „sám sebe” do nové entity Bugatti Rimac. A teď už nemá nic.

Končí tak téměř tři dekády trvající éra zřejmě nejstabilnějšího fungování francouzské automobilky v její celé slavné historii. Stalo se to, o čem si už nějakou chvíli štěbetali vrabci na střechách nejen ve Wolfsburgu s Mulhouse, když Porsche po sázce na špatného koně a odepsání 93 procent zisků prodalo své podíly jak v Bugatti Rimac, tak přímo v Rimacu společnostem HOF Capital a BlueFive Capital.

Nechceme říci, že jsou to pochybné firmy, jde ale o neautomobilové, ryze investiční společnosti pracující hlavně s arabským kapitálem, pod jejichž deštníkem bude Bugatti vzkvétat ještě o poznání komplikovaněji než pod křídly VW Group. S 28letým obdobím vlády VW Group nad firmou je tak definitivně minulostí. A Němci mohou jen vzpomínat, jak v dobách modelů Veyron a Chiron definovaly toho, co je to hyperauto.

Dnes jejich fungování připomíná spíš hyper prů... průšvih, ze kterého ale jako by se pořád nechtěli vymanit. Svědčí o tom i slova generálního ředitele Porsche Michaela Leiterse, který v reakci na oznámení prodeje Bugatti oznámil, že „se Porsche zaměří na své hlavní podnikání”. V den, kdy firma odhalila elektrický Cayenne Coupé coby možná vůbec největší nesmysl, jaký kdy postavila, který pro ni bude s asi 99procentní pravděpodobností jen zdrojem ztráty peněz, dobré pověsti i další části loajální klientely? Tak určitě...

Lehké to ale nebude mít ani Bugatti, ať už si to Mate Rimac maluje jakkoli. Bez podpory Volkswagenu mu toho bude chybět tolik k tomu, co je třeba pro udržení takto úzkoprofilové automobilky nad vodou technologicky i finančně. Navíc jsme tak trochu doufali, že by to mohl být Rimac, kdo by ve strukturách VW Group dál stoupal a napravil celou firmu.

Tohle všechno teď padá a nejsou to dobré zprávy - pro VW, pro Bugatti ani pro obyčejné automobilové nadšence i racionálně uvažující lidi, jako jsme my. Sebezničující dogmatický boj VW za nesmysly jede dál a obětí bude nejspíš jen přibývat, Bugatti nemusí být tou poslední.

Zdroje: Porsche/Bugatti Rimac, Autoforum.cz

Petr Miler