Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Jízdní projev Pacemanu dokazuje, že se i Mini velikosti Countrymanu může chovat rozumně. Obětí na úkor stylu je přesto hodně.

Kabina vykazuje známky stárnutí

Bezmezně velebit retro design nebo jej naopak nenávidět, mi připadá stejně chytré, jako vzájemné verbální křížové výpravy v internetových diskusích mezi majiteli androidů a produktů s nakousnutým jablkem. Buď něco funguje, v lepším případě i dobře vypadá, nebo je to zmatečné a horším návdavkem nevkusné. Jestli daná věc hledá inspiraci v minulosti, není sice podružné, ale není to ani rozhodující. Z tohoto úhlu pohledu mi interiér Mini nevadí.

Už podruhé během posledních pár dnů ale musím konstatovat, že se Mini do mých představ o ergonomickém interiéru jednoduše řečeno nestrefilo. Čert vem nápad navrhnout část ovládání klimatizace s minimalistickým kruhovým displejem ve tvaru loga, pořád to je originální. Líbí se mi dokonce i letecké přepínače. Ale když musíte neustále mžourat dolů, co vlastně mačkáte, nebo se v tom hrabete naslepo jako student gynekologie v učební pomůcce, v souvislosti s osobou autora toho všeho se vám vybaví spíše slovo rectum než retro.

Ještě jednou - nemám Mini za zlé, že ctí hodnoty svých předchůdců, ale když i designéři uznali, že není vše košer a konečně přemístili tlačítka ovládání oken na dveře, měli by být ve své snaze ulehčit orientaci v tom plastovém guláši poněkud důslednější a přestavět i ostatní.

Zbytek přední části kabiny je nicméně původní se svými slabými i silnými stránkami co do kvality zpracování i volby materiálů. Sedačky čalouněné světlou kůží vypadají v kontrastu s černou palubní deskou dobře a docela draze, i když za tu cenu zase ne výjimečně, místa ale nabízí vrchovatou měrou. Je to tam vzdušné, spoustu prostoru máte na kolena, nad hlavou i pro ramena na šířku. Zápasníkovi sumo byste Paceman zřejmě nevnucovali, ale u většiny jiných sportovců byste se výraznější disproporce neobávali - ačkoli tedy míra na vzdálenost bočnic opěradel byla patrně brána spíše v japonském ringu dohjó než v převlékací kabince gymnastek.

Opak je pravdou na zadních sedadlech. Od Mini bylo docela chytré namontovat dozadu pouze dvě samostatná křesla místo lavice, ta by slibovala nesplnitelné. Takto se jediné omezení vztahuje pouze na výšku a délku kolen dvojice pasažérů. Přesně na milimetry vám to asi neřeknu, ale odhadují, že v relativním pohodlí bude cestovat kdokoli s výškou do 175 centimetrů, tedy za předpokladu, že vpředu nesedí člověk ohýbající záda i ve vchodových dveřích.

Co objem kufru? Je docela malý, ale to je asi tak vše, co se dá o něm říct. Považovat to za výtku by bylo stejné, jako strhnout body účastnici soutěže krásy za mizerné výkony ve vzpírání. Kompromisy doprovázející pořízení Pacemanu jsou součástí charakteru, na to bude nutné zvyknout si nebo nechat být. A pokud má někdo dojem, že 330 litrů je tou hlavní překážkou, měl by s autem problém, i kdyby byl jeho zavazadelník o sto litrů větší.

Turbo je příjemná klasika

Paceman je v hierarchii Mini považován za více než Countryman, což dokládá i český ceník, jeho základní diesel a nejslabší zážehový čtyřválec proto (alespoň zatím) nedostane. Automobilka zřejmě považuje za ideální Cooper S, osazený přeplňovanou šestnáctistovkou o výkonu 184 koní, jinak si totiž neumím vysvětlit, proč na prezentaci nedorazila i s jinými motorizacemi. Volba to ale nakonec opravdu nebyla špatná.

Na vrcholné JCW tato přímovstřiková jednotka nějaký ten kilowatt sice postrádá, ale agregát je to více než uspokojivý a mezi turbomotory do průměru jistě nespadá. Váhám nad tím, jestli má nějaký charakter. Obecně mezi čtyřválci do dvou litrů byste jej do první desítky asi nezařadili, ale v žebříčku přeplňovaných motorů by se dostal vysoko.

Pod zátěží má příjemný, bohatý zvuk, probírá se kolem osmnácti set otáček a s chutí táhne bez váhání asi do šesti tisíc. Cestou k omezovači zasahujícím podle rafičky při 6 600 ot./min se část stáda pozvolna vytratí a její kontakt s červenou hranici není agresivní, výlet k těmto metám ale trapným a zdlouhavým omylem není.

Více než průběh výkonu se ale cení reakce na plyn. Nechci říct, že dostanete odezvu bez prodlevy a neočekávanou agresivitu, ale v rámci možností jsou odpovědi na sešlápnutí pravého pedálu bezprostřední a ve středních otáčkách nepostrádají sympatickou naléhavost. Akcelerace mohla být o poznání radostnější, kdyby nepodléhala diktátu dlouhých europřevodů (trojkou roztáhnete na 150 km/h a při 130 motor točí na šestce 3 100 ot.), ale trpět určitě nebudete. Čtyřka, ani pětka se nedusí, i když značný význam je nutné přičíst také rozumné hmotnosti pouze 1 305 kg bez EU-balastu.

Uvedené naladění se při plynulé jízdě v režimu částečného zatížení může projevit pozitivně, to si ale budeme muset ověřit v domácích podmínkách, kdy budeme mít na zkoumání Pacemanu po všech stránkách poněkud více času. Při prvním seznámení byla svižná jízda až rychlé tempo doprovázeno spotřebou od osmi do sedmnácti litrů, spodní ani horní limit to ale určitě nebyl a více nám ozřejmí až obvyklé testovací trasy.