Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Švédskou novinku představila hlavně masáž týkající se prvního venkovního airbagu na světě. V40 ale nabízí víc než jen tradiční bezpečnost.

Více prostoru uvnitř

Stylistický směr „Designed Around You” neznamená pouze zaměření na toho či onoho člena posádky nebo úpravy na podvozku, ale také změny na exteriéru a interiéru. Po stránce karoserie zabírá Volvo V40 na vozovce větší prostor než Audi A3 nebo BMW řady 1. S výrazně se svažující střešní linií ale přitom vypadá dynamičtěji než konkurence. A když jej srovnám s „jedničkou“, působí jako kráska vedle zvířete.

S ohledem na to je trochu zklamání, že prostor uvnitř je s konkurencí prakticky srovnatelný. Zvláště, pokud si uvědomíme, že Volvo již léta ukládá motory příčně a tím navyšuje místo pro nohy předních pasažérů. Na druhou stranu je ale poměrně střídmý skandinávský design velmi svěží a vzdušný. Ani tělnatí řidiči tak nebudou v kabině zažívat klaustrofobické pocity.

Napomáhá tomu příplatková panoramatická střecha, která by měla být jednou z prvních volitelných položek zanesených na objednávku. Volvo totiž používá velmi kvalitní látkovou clonu, která působí jako skutečná střecha. Prudké a někdy nepříjemné Slunce tak snadno můžete odclonit. Tím se zbavíte nejen přehřívání, ale zásluhou filtru také potenciálně nebezpečného UV záření.

Značka zároveň odvedla dobrou práci na přístrojovém štítu a monitoru na středové konzoli. Slunce za žádných okolností nenarušuje výhled na důležité údaje, přičemž líbit se vám budou hlavně digitální budíky před volantem. Ty lze nastavit ve třech režimech - od červené Performance přes hnědou Elegance až po zelenou Eco. Nemění se ale jen barvy, nýbrž také samotné údaje.

V ekologickém režimu je důraz kladen zejména na spotřebu, kdy vám šipečky napomáhají s řazením (zrovna tohle je ale zřejmě jediný systém, podle kterého se v žádném modelu Volvu opravdu neřídím) a podle intenzity zelené vám palubní počítač dává najevo, jak úsporně jedete. Pokud chcete šetřit, klidně si ho zvolte a pravé noze dejte dovolenou.

Já si oblíbil režim Elegance, kdy rozložení údajů působilo stejně logicky jako rozmístění ovládacích prvků na tradiční plovoucí středové konzoli. Při každém kouknutí tak víte, co kde je, díky čemuž se při sáhnutí ani jednou nezmýlíte. I když je nutné přiznat, že pro řadu lidí (zejména pro ty, kdo doposud sedlali produkty VW Group) bude tento styl asi nevyhovující.

Volvo se totiž nesnaží za každou cenu vypadat ve dne v noci jako hudební klub. Nenajdete tu tak záplavu zářivých světýlek a diod, které by uměle navyšovaly atmosféru v kabině. Místo toho veškeré materiály a jejich barvy hrají na poněkud konzervativní notu. Po pár kilometrech se vám tak možná začne zdát, že jste o trochu zestárli.

Že vám tu chybí zmínka o sportovním módu? Důvod je prostý. Jeho červená barva již podvědomě nutí řidiče k agresivnějšímu jízdnímu stylu. Jenže jak jsme si již řekli, u Volva - a nové V40 není výjimkou - je potřeba trochu odlišnější styl. Jelikož podvozek není stoprocentně spolehlivý, raději jsem tento režim po pár kilometrech jízdy ponechal ladem a vrátil se k oblíbené Eleganci.

Jízda s verzí D2 je až překvapivě záživná, navíc úsporná

Jakmile dojdete k jedinému možnému závěru, že s novým Volvem V40 není možné deklasovat závodní okruhy, zbývá zvolit vhodnou motorizaci. Vzhledem k tomu, že aktuálně všechny nabízené pohonné jednotky lze kombinovat s manuální i automatickou převodovkou, máte široké pole působnosti. Na základě vlastních zkušeností bych vám ale šestistupňový automat Geartronic nedoporučoval.

A to dokonce ani při jízdě, během které se chcete pouze kochat krajinou a zcela tak vypustit jakékoliv závodnické ambice. Problémem je archaičnost konstrukce převodovky, která nedokáže plně využít potenciál jakéhokoliv motoru. Ve výsledku se vám tak základní dieselová motorizace D2 spojená s manuálem bude zdát rychlejší než D4 s automatem, ačkoliv papírově je tomu naopak.

Manuální převodovka vás navíc vtáhne do hry a umožní vám mnohem lépe reagovat na podvozek, který se v některých typech zatáček naklání a v jiných ne, aby následně některé nedokonalosti povrchu pohlcoval a jiné prozrazoval zběsilými ranami přenášenými do karoserie. Jinak řečeno: díky manuálu s Volvem V40 rychleji srostete. A také si s ním více užijete.

Pokud totiž ručně řazenou převodovku zkombinujete se zmíněným čtyřválcovým turbodieselem D2 o objemu 1,6 litru a výkonu 115 koní, dostanete nad přední kola nejnižší možnou zátěž. A tím výrazně eliminujete nedotáčivost, s jakou přichází o 120 kg těžší model D4. Počítám však s tím, že většina lidí sáhne spíše po dvoulitru D3, který je dražší jen o 55 000 Kč.

D3 je však ve stejné váhové kategorii jako D4, čímž jsou dynamické vlastnosti tohoto vozu jasně dané. Model D2 tak zřejmě je nejčipernějším zástupcem v nabídce, přestože se z jeho jediné koncovky výfuku sypou saze namísto omamné serenády, kterou produkuje dvojice koncovek potentnějších benzinových modelů T3 a T4 (vrcholný model T5 o výkonu 254 koní má dorazit až na podzim).

V případě D2 tak mohu uznat, že Volvo při zaměření novinky V40 na řidiče uspělo. Zákazníky tak může lovit i mezi aktivními sportovci a ne jen z řad znuděných doktorů a zubařů. Pokud mu ale propadnete, je třeba mít na paměti některá omezení. Např. na vypnutí kontroly prokluzu budete potřebovat manuál. Nutno dodat, že položka Vypnutí stabilizace není u Volva v nabídce.

Papírově v kombinaci za 3,8 l/100 km, v reálu bohužel za víc. Výsledný průměr samozřejmě závisí zejména na vaší pravé noze, ale standardně počítejte s průměrem mezi 5 a 6 litry na sto kilometrů. Při využití maxima výkonu není problémem ani dvojnásobek. Útěchou v tomto případě je, že na stovce budete rychleji než za papírových 12,3 s. Alespoň takový jsem měl pocit, když jsem zašlápnul plynový pedál až pod kobereček.