Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Přeplňované benzínové malorážky rostou jako houby po dešti. Jak si poradí Fordova jedna šestka s novou generací jeho velkoprostoráku?

Mocný vzorňák pod kapotou

Malé turbobenzíny se nám v Evropské unii šíří jako mor a je jasné, že ani Ford nemohl zůstat pozadu. Ať bych si to sebevíc přál, utrápené lamentování nad diktátem emisních předpisů nám klasické „atmosféráky“ zpátky nevrátí, a tak nezbývá než pracovat s tématy, které nám radostné zítřky nejspíš nepřinesou. Každý takový turbobenzín ale může být i k něčemu dobrý. Ten v testovaném C-Maxu (a potažmo v celé řadě Focus) například k tomu, že má podle všeho velké naděje zbavit zákazníky Fordu problémů s ucpanými filtry pevných částic neboť kdo si dá dvě a dvě dohromady, musí tenhle motor upřednostnit před naftovou šestnáctistovkou TDCi, která oproti EcoBoostu neskýtá žádné relevantní výhody. Zní vám to opovážlivě? No a co, jsme přeci v EU a tady může každý svobodně projevit svůj názor.

Šimrám ukazovákem tlačítko Power na přístrojové desce a pozorujíc lehké poskočení střelky otáčkoměru usuzuji, že motor již běží - jinak to totiž nemáte uvnitř šanci poznat. Žádný hluk, žádné vibrace, prostě nic, co by naznačovalo, že stačí zasunout za jedna a vyrazit vpřed. Přeplňovaná jednotka s přímým vstřikem je postavena na základech letité, leč velmi úspěšné atmosférické šestnáctistovky Duratec. Výhodou zvoleného základu bezesporu je, že instalace přeplňování v tomto případě pouze nepřekrývá nevýrazný charakter výchozího agregátu, jak tomu svého času bylo třeba u hojně rozšířených benzínových jedna osmiček od Volkswagenu (nikoliv TSI). V testované verzi byla vyšponována na 134 kW dosahovaných při 5 700 otáčkách, nejvyšších točivý moment 240 Nm (270 s overboostem) je pak plně k dispozici v širokém pásmu 1 600 - 5 000 ot./min.

V praxi se tyhle ukrutně kladné hodnoty tak výrazně neprojevují, uživatelská vstřícnost motoru je však jedinečná. Hlavní devizou je „spodová“ charakteristika motoru, což představuje citelný rozdíl oproti méně kultivovaným nepřímovstřikovým motorům, jaké má kupříkladu Opel. EcoBoost se velmi ochotně sbírá z nejnižších otáček, bez většího zájmu se přenese přes ty střední, aby předvedl líbivé vytočené finále těsně před červeným polem. Výrazněji pocítitelný výkonový vrchol nicméně absentuje. Potěšila mě naopak živá odezva na sešlápnutí plynu, jakkoliv se mi v Mondeu se slabší variantou stejného motoru (118 kW) zdála ještě o poznání akčnější.

Podle výkonových parametrů by se kde kdo mohl domnívat, že jezdění s takto vybaveným C-Maxem bude něco o málo horšího než jízda s „estéčkem“, skutečnost ale tak dramatická není a je to dobře. „Náš“ C-Max byl zcela prost jakékoliv surovosti a naopak oslňoval brilantně jemným a přitom mocným projevem. Je jedno, jestli zrovna točíte dva nebo pět tisíc, vždycky je tu prostor pro bezpečnou rovnoměrnou akceleraci takřka prostou turboefektu. Nečekejte žádnou raketovou výbušnost, EcoBoost sice zrychluje energicky, ale plynule, tichounce, jakoby nic… Zkrátka trochu nuda, ale v rodinném autě určitě vítaná.

Zaujalo mě rovněž skvělé sladění s ručně řazeným šestikvaltem. Taky podobně filigránsky naladěnou spojku byste dlouho hledali a motor je v podstatě nemožné nešikovným zacházením se spojkou zadusit. Optimálně odstupňované rychlosti zapadají do kulisy snadno jak růže do hrobu, je přitom cítit i trochu příjemného odporu okolo neutrálové polohy a zřetelné dorazy šaltpáky. Bezstarostnější práci s manuálním řazením už jsem dlouho nezažil. Je to dobře, protože automat v tuto chvíli nepořídíte do benzínového C-Maxu vůbec.

Přiměřeně k hmotě auta a výkonu motoru se jevila spotřeba benzínu, když jsem se v průměru se zhruba rovnovážným rozdělením město/silnice/dálnice jen málokdy dostal přes osm litrů na sto. Ve stotřicítce (3 050 ot./min.) motor žádal 7,4 litru, ve městě o litr více. Lenivá plavba krajinou rychlostmi okolo stovky naopak uměla ustálit odběr na šesti litrech. I zde (i když méně než jinde) samozřejmě platí, že jakmile turbu řádně šlápnete na krk, hodnoty spotřeby umí snadno přejít do dvouciferných hodnot.

Focus na vysokých nohách

C-Max je řidičsky vysoce vděčné auto a mezi srovnatelnými velkoprostoráky nemá sobě rovného, trochu se mu blíží snad jen Peugeot 5008. Subjektivně mi jistota, ale i radost z ovládání nepřišla o moc horší než u Focusu a to je co říct. Snad jen řízení je u C-Maxu o něco méně živé, ale to už bychom asi chtěli přespříliš. Nejvýraznějším rysem jeho jízdních vlastností je ideální vyváženost mezí chováním při ostré jízdě po hladké silnici a pohodlným vymetáním výmolů českých vozovek (a to jsme jezdili se sedmnáctkami). Osvědčená kombinace zavěšení typu McPherson vpředu a víceprvkového řešení zadní nápravy se stará o mimořádnou sebejistotu C-Maxu za všech okolností. Podvozek v zatáčkách nerozhodí ani nenadálý hrbol, výtečná je ale především ochota s jakou se do zákrut vrhá.

V zatáčkách se pak fordka chová nenuceně a podvozek pohotově reaguje na libovolné záměry řidiče. Dobrým znamením je, že kontrolku vypínatelného ESP za sucha téměř nemáte šanci vidět rozsvícenou. Také boční náklony jsou minimální a karoserie je evidentně hodně tuhá. Byla by škoda, kdyby tichounký motor ve vysokých rychlostech přeřvával aerodynamický hluk nebo rány od podvozku, C-Max ale díky tlusté izolaci a zesílenému čelnímu sklu ani v této disciplíně nezklame - se spolujezdkyní si můžete tiše štěbetat i ve stoosmdesátce. Podobné absolutorium jako podvozek zasluhují i snadno dávkovatelné brzdy.