Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Pár dveří navíc si vyžádal protažení vozu i odvahu čelit dalším soupeřům. Ano, Mini stále výtečně jezdí, ale postupy BMW už reflektuje až běda.

Mnichovská stezka má svá pozitiva

Bylo by asi jen plýtváním místa, kdybych se jal znovu rozebírat celou kabinu ovladač po ovladači. Největší prostor tomu byl ostatně vyhrazen v samostatném materiálu, který vyšel na základě první statické prezentace z Oxfordu, kde se také mimochodem tenhle model vyrábí. Přesto si nelze odpustit několik připomínek, které mi přijdou docela podstatné.

Začneme vpředu, kde je mezigeneračně skutečně více prostoru než dříve, tedy zejména v oblasti ramen a pro kolena. Sedadla, která už ani u sportovních modelů BMW nejsou standarem, udělají radost každému, kdo někdy okusil sportovní jízdu na limitu, ale zároveň i těm, kteří prostě jen rádi sedí dobře a pohodlně zároveň. Jejich rozměry nejsou podstatně větší než předtím, na druhou stranu si nezaslouží v podstatě žádnou kritiku.

Jednoznačně lepší než u konkurence je také celková pozice za sezení, která umožňuje cítit se ve srovnání s ostatními vozy podobných rozměrů zdaleka nejlépe. Volant vám také poskytne široké možnosti rozsahu nastavení, přičemž největší radost pramení z jeho kolmé pozice k podlaze a také dokonale kulatý tvar. Spolu s vybráním věnce na palce řidičů uspokojí i ty nejnáročnější. Pak jsou tu také nadále velmi dobře rozmístěné pedály a ideálně uplacírovaná a dobře padnoucí řadička nacházející se v relativní blízkosti volantu. Co víc, radost lze mít taktéž z klasického madla ruční brzdy, která u Mini skutečně nemusí sloužit jen pro parkování v kopci.

Také použité materiály jsou bezesporu lepší a už se vám nestane, že byste některým plastům kabině z hlediska tvrdosti rovnou dali stupeň tvrdosti „diamant“, i když rozdílu mezi nocí a dnem se mezigenerační změny nerovnají. Ať už se budeme bavit o takových věcech, jako je soustava pro ovládání světlometů nebo klasické řešení stahování oken, celková ergonomie je lepší. Určují ji primárně řešení blízká mateřské automobilce, pročež nejvýrazněji se na tom podílí středový displej se soustavou tlačítek umístěných za řadicí pákou. Za tím vším nelze ve výsledku hledat vůbec nic jiného než komunikační rozhraní iDrive od BMW, které dostalo navíc o něco hravější grafiku a funkce vyhrazené Mini. Řeč musí být v první řadě o položce v menu nazvané MINIMALISER přinášející hračičkům trochu kýčovité zábavy. Jedná se o určitou formu monitoringu demonstrující nakolik je vaše Mini připravené na ostřejší jízdu.

Po aktivaci proběhne kontrola množství paliva v nádrži, vnější teploty, teploty motoru, jízdního režimu a na závěr je vám zdůrazněno, na co dát pozor. Například v době testu mi Mini v kulichu nejčastěji dával na zřetel, že je teplota dost nízká a abych tedy jezdil opatrně. Nevím, zda tohle vůbec někdo bude využívat, ale poukazuje to na to, že zatímco relativně chladným BMW chybí smysl pro humor, Mini ho má až na rozdávání. Netvrdím, že bych bez podobných „vychytávek“ nedokázal žít - podobně jako bez zbytečného ukazatele aktuálního výkonu a točivého momentu - ale nikterak mě nerušily. Podstatnější je, že Mini mezigeneračně vydělalo minimálně lepší soustavou důležitých ovladačů (v čele s horní ploškou centrálního ovladače, na kterou lze psát prstem písmena), přehlednějším prstencem nastavení jízdních režimů, dále propracovanější navigací a také lepší konektivitou.

Dřívější centrální tachometr připomínající svými rozměry pražský orloj, který místo apoštolů dával posádce na odiv, jak moc jsou některým rychlostní limity ukradené, už je také konečně hudbou minulosti - na jeho místě jsou teď umístěny diody. Sám nevím, zda by nebylo vhodnější darovat je raději atrakcím na Matějské pouti, ale na druhou stranu s jejich pomocí například při navádění na cíl dokážou proměnnou intenzitou jasu zobrazovat přibližnou vzdálenost zbývající do odbočky. Pokud nejste jen fandy laciné zábavy a podobných detailů, oceníte minimálně možnost head-up displeje s plastovou ploškou, která připomíná řešení od Peugeotu. Zde je ale podstatně propracovanější, protože stejně jako v modelech BMW zvládne navádění do jízdních pruhů i zobrazovat další varování.

Nejvíce bude potenciální zájemce o tento model asi zajímat, jak se budou cítit vzadu. V předchozí stati jsem hovořil o malých vstupních otvorech, ale teď se hodlám zmínit také o prostornosti, která je důležitější. Nebudu nikomu tvrdit, že Mini uvnitř vyrostlo tak, že nyní s bravurou převeze pětici pasažérů v sombrerech, mělo by však zaznít, že 72 milimetrů v rozvoru něco málo k nárůstu prostoru pro kolena přispělo. Na rozvor přátel z večerních akcí to stačit bude, ale pokud bude jeden jediný měřit více než průměrný člověk, pohodlí nebo příjemné zážitky pak tohle Mini nepřinese. Zkrátka a dobře, vzadu je to nadále jen pro malé děti, v rodinné přibližovadlo na dovolenou pětidvířko nemorfovalo. Ani rozměry sedadel ani využitelná výška nad sedákem vzadu totiž větší užitnou hodnotu nepřinášejí.

Čím déle času uvnitř strávíte, tím spíše vám tohle Mini, které se snaží tvářit jako větší auto (a že větší opravdu je) bude navozovat dojmy jako byste si skutečně koupili nejmenší model od BMW. Samozřejmě, že se nebavíme o nijak šokující zjištění, ale nebýt těch několika málo specifických detailů, už byste se nemuseli po přesednutí z modelů mnichovské značky učit žádným novým způsobům obsluhy. Snaha o unifikaci se vyjeví v plné síle při zkoumání prvků příplatkové výbavy, v níž jsou také nové bezpečnostní a asistenční systémy. A pokud snad někdo očekával, že nový pár dveří vzadu přinese něco nového, pak se ošklivě mýlí. Ve všem ostatním je to zkrátka kopie třídvířka. Větší rozdíly se projeví jinde...

Upsizing, který asi nebudete milovat

Píšeme o tom dnes a denně. Většina modelů s příchodem nové generace přezbrojuje na nízkoemisní a až na drobné výjimky podstatně méně charakterní jednotky s nižším objemem, které svými papírovými emisemi udělají radost leda ekologům a úředníkům s tučnými dietami v Bruselu. Proto jsme také v tichosti očekávali, že si Mini do poslední generace přiveze menší jednotky, které zabijí většinu kouzel. Svým způsobem jsme měli pravdu, ne tak u verze Cooper S. Ta se totiž sice zbavila původní jednotky 1,6 THP řady Prince (ano, té co vozí také modely aliančního partnera z Francie) ve prospěch instalace většího agregátu.

Dvoulitrový čtyřválec B48 s turbodmychadlem má hranice posunuty hodně vysoko - u BMW 225i Active Tourer a nového Mini JCW ostatně disponuje až 231 koňmi a 350 Nm - a slibuje tak docela zajímavé zážitky. S výkonem 192 koní a 300 Nm při overboostu by také neměl být žádnou slabinou, obzvláště pak v kombinaci s necelými 1,3 tunami pohotovostní hmotnosti (pětidveřový model je o 60 kilogramů těžší). A první dojmy tomuto předpokladu jednoznačně nahrávají do karet. Pokud si pamatujete na testy předchozí generace s nadopovanou šestnáctistovkou, pak jistě tušíte nával výkonu v širokém spektru otáček, velmi dobrou pružnost na všechny rychlostní stupně a k tomu zajímavou provozní efektivitu v režimu nízkého zatížení.

Pravdou zůstává, že ani jednu z těchto vlastností nová jednotka ze svého repertoáru nevypustila. Je pravdou, že dokáže nyní ještě razantněji zatahovat od nejnižších otáček, nikdy na nic dlouho nečeká a do sedadla vás zatlačí v podstatě už od volnoběhu. Snad by se někdo mohl obávat turbodíry, avšak tenhle stroj s přímým vstřikováním plus známou ventilovou technologií Double Vanos takřka na nic nečeká a tahá velmi ochotně už od necelých 1 300 otáček, aby následně byl schopen i na šestku bryskně rozhýbat ručičku rychloměru (klidně už z 50 km/h). Popravdě mu tedy ani příliš nevadí zpřevodování se čtyřkou vystačivší do 197 km/h, potažmo ani rychloběžný pátý a šestý rychlostní stupeň.

V těchto ohledech lze mít z pohonné jednoty docela upřímnou radost, alespoň pokud před vším ostatním preferujete dynamiku v přímce a také svižnější a zároveň úspornější auto na dálnice. Jenomže přeci jen to s sebou jeden háček nese, přičemž řeč musí být o docela citelné ztrátě charakteru předchozího dějství. Ono totiž dosahování vysokého procenta nejvyššího výkonu napříč celým spektrem otáček jistě svůj půvab má (to když si například při stošedesátce zamanete atakovat maximálních 232 km/h, nebo jen předjet celou kolonu bez řazení), jenomže jakmile se nemusíte v podstatě vůbec snažit a vše máte na talíři takřka kdykoliv si zamanete, může to po čase znamenat i nudu. A o té zákazníci Mini slýchat dozajista nechtějí. Problémem je, že motor táhne napříč otáčkami až do 6 500 silou boží bez výraznější gradace, která byla šestnáctistovce vlastní.

Netvrdím, že by kdokoliv měl pro tuto vlastnost automaticky dávat od Cooperu S ruce pryč, avšak nelze se zbavit dojmu, že tady se ve vývojovém oddělení vydali podobnou stezkou jako konstruktéři u BMW 328i. Ten sice v útrobách vozí konstrukčně trochu jinou jednotku, avšak ve výsledku se projevuje velice podobně. Ve snaze dodat celku trochu větší jiskru tak konstruktéři sáhli také po melodramatickém zvukovém sympozeru, který vaším uším přináší umělou zvukovou kulisu laděnou na počítači. Mini vám sice ani náhodou z reproduktorů nezahraje takový „fake“ jako eMkové limuzíny z Bavor, ale už jeho přítomnost o jistých obavách tvůrců něco svědčí.

Jistě je pěkné, že teď můžete v režimu Green, což je ekvivalent Eco Pro, užívat spíše ticha na palubě, jenomže v režimu Sport už byste možná ani tolik humbuku nepotřebovali. Zejména když stále přítomná střelba z výfuků po ubrání plynu a syčení turbodmychadla při akceleraci by samo o sobě znělo rozhodně přirozeněji a zároveň o nic méně atraktivně, tohle mi zkrátka tak úplně po chuti není. Podstatně větším rušivým elementem jsou mi však automatické meziplyny, které vám Mini servíruje ve všech jízdních režimech vyjma toho, kdy pošlete delším podržením tlačítka s dodatkem Off stabilizaci na pauzu.

Ano, elektronika tu dává takřka dokonalá intermezza, jenomže když se souběžně pokoušíte ještě sami aplikovat techniku pata-špička, budete zklamaní, že si tím spíše pohoršíte. Jistě jsou na světě i horší věci, tahle je ale pouze pro amatéry, co se nechtějí stát lepším řidičem. Navíc, pokud někdo přeci jen podřazuje až na jedničku, což se dnes vyplatí asi už jen u vozů s proklatě dlouhou první rychlostí (a tu Mini nemá), tam vám auto nepomáhá a nechává to zcela na vás.

Vy se však ale spíše budete tázat, o kolik je pětidveřové Mini pomalejší než tradičnější varianta, musím říci, že pocitově vlastně o nic. Tu jednu desetinu sekundy při zrychlení na stokilometrovou rychlost nebo tři km/h dolů z maximálky opravdu nezaregistrujete, což ostatně platí také pro nárůst spotřeby vyčíslený ve specifikaci dvěma desetinami litru na stovku kilometrů. Na dálnicích při předpisové rychlosti se nadále pohybuje apetit lehce nad šesti litry - to když jsou otáčky pod třemi tisícovkami - a při běžné jízdě v rámci limitů je spotřeba jen o pár deci vyšší. Snaha o nejmenší ubližování naší planetě a maximální úspory skončila u čtyř litrů, i když tehdy se jezdilo vpravdě jen po rovině s tempomatem 80 na šestku.

Pokud se ale nehodláte neustále dívat na rychloměr a v režimu Green držet na doporučení displeje v rychloměru otáčky nejníže, pak počítejte alespoň s litry osmi. Svižnější jízdou se pak dostanete k 10 l/100 km (odpovídající dlouhodobému průměru osob na černé listině policie) a když budete Minimu dávat za uši tak, jak to má rád, uvidíte na palubním počítači až 16,5. Chvála bohu, že dosahování čehokoliv vyššího je ale už jen pro jedince bez pudu sebezáchovy, minimálně když přijde řeč na běžné silnice. Provozní efektivitu tak nelze v podstatě nepochválit, neboť při výkonu sahajícím na bezmála dvě stovky koní, jde podle mého soudu o velmi dobrá čísla. Více kritiky bude spíše sklízet nádrž s objemem pouhých 44 litrů nutící vás při řádění tankovat pomalu každých 250 km. Budete však mít vůbec chuť něco takového dělat? Uvidíme při hodnocení jízdních vlastností.