Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zálusk na trůn mezi malými MPV má dnes kde kdo, Meriva ale nabízí něco navíc. Stačí netradiční otevírání dveří na uchvácení dominance?

Naftové vzpomínky na PD

Nabídka motorizací Merivy se až na výjimku v podobě základní atmosférické jedna čtyřky (74 kW) nese v přísném diktátu turbotechnologie. Benzínové výkony výrobce vyjma zmiňovaného základu tahá ze šestnáctiventilové čtrnáctistovky (88 a 103 kW), dieselové minimum obstarává agregát o objemu 1,3 litru (55 a 70 kW), my jsme však v naftové sféře jezdili s tím nejlepším, tedy motorem 1,7 CDTI s 95 kW ( k mání jsou i slabší modifikace se 74 nebo 81 kW).

První dojem přesto nebyl zrovna optimistický - naftový čtyřválec za studena lomozil jako TDI v devadesátých letech a co je horší, pověstné nýtování s příliš neztišilo ani po ohřátí. Konstruktéři přitom dělali, co mohli, aby navenek i dovnitř projev maximálně zkultivovali, což je patrné z množství izolačního materiálu pod koberci i v dutinách předních blatníků. Zajímavé je, že vnější dojem je ve výsledku kulturnější než poslech zevnitř. Po sebemenších vibracích přitom není ani památky.

Jízdní praxe bohužel odhalila nepříliš velkou uživatelskou vstřícnost papírově nadupaného motoru. Pes je zakopán ve výrazné turbodíře dlející mezi volnoběhem a 2 000 otáčkami. Do nějakých 1 750 otáček vám motor bezostyšným chvěním a totální absencí chutí do života dává jasně na srozuměnou, že by radši zdechl (což se mu okolo 1 000 ot./min. také nezřídka podaří), až na touto hranicí přichází náznak oživení následovaný nad dvoutisícovou hranicí výživným kopancem. Na rozdíl od starých „tédéíček“ motor v Merivě naštěstí zatahuje v poměrně širokém rozsahu a bez známek výraznějšího vadnutí jej dokonce lze protočit i 500 otáček do červeného pole. To se však bavíme o plném využívání výkonového potenciálu, běžnému jezdění už popsaná charakteristika svědčí o poznání méně, neboť pro dostatečnou dynamiku je nutné motor neustále udržovat v režimu nad 2 000 otáček, zpátky ni krok. Bdělost je tak nutné zachovávat například při snaze o bezpečné předjíždění, protože ani 1 900 obrátek vám pro svižnou akceleraci rozhodně stačit nebude.

Meriva je obligátně k mání se šestistupňovými převodovkami v ručním i automatickém provedení, které je v případě zájmu o naftu k mání pouze v kombinaci s nejslabší jedna sedmičkou. My jsme jezdili s manuální klasikou a výsledné dojmy jsou spíše průměrné. Šaltpáka má poměrně dlouhé a méně přesné dráhy (zejména u prvních třech stupňů), na druhou stranu se v kulise pohybuje docela snadno a také převodování nesnese větších výhrad. To už platí méně o spojce, jejíž vzhledem k charakteru vozidla zbytečně tuhý chod bude nejen křehkým bytostem při popojíždění v dopravních zácpách nemálo ztrpčovat život.

Zatím jsem pohonné ústrojí testované Merivy zrovna dvakrát nepřechvaloval, co však nadopovanému dieselu nelze upřít je velmi příznivá spotřeba paliva. Auto jsem přebíral s dost těžko uvěřitelným údajem 5,5 litru na sto na palubním displeji, při ojedinělé náladě k vyloženě spořivé jízdě jsem ale seznal, že není nereálné tento průměr udržet, ba dokonce mimo město i ještě trochu srazit. Při hmotnosti a výšce karoserie to vůbec není špatné, jakkoliv firemní tabulky zůstávaly zejména v případě kombinovaných hodnot v reálu poněkud z dostřelu. Dálniční limit znamenal 2 500 otáček a stále krásných 5,7 litru, ve městě se při klidném zacházení odběr šplhal k sedmi a půl litru. Kombinace se ve svižném jízdním podání s udržováním motoru v akceschopných otáčkách ustálila na 6,8 litrech. Podotýkám, že jsem za celou dobu jezdění nepociťoval potřebu jezdit s Merivou nějak skutečně brutálně - potom by jistě nebyl problém dostat spotřebu přes deset.

Jízdní vlastnosti na výbornou

Když tak člověk shlíží z vyvýšeného pracoviště za volantem, z jehož úhlu vzhledem k šoférovi se vám i v jeho nejnižší poloze odkrvují ruce, stěží by ho napadlo, že se Meriva řídí navýsost příjemně - samozřejmě vzhledem k charakteru dané automobilové kategorie. Konstruktérům od Adama Opela se totiž podařilo dorovnat naladění podvozku na úroveň, jakou bychom čekali spíš od Fordu. Meriva posazená na sedmnáctkových kolech se velmi dobře vypořádávala i s většími nerovnostmi, které podvozek absorboval s jistotou reprezentativního sedanu střední třídy, do kabiny navíc nepronikaly žádné větší hlukové rázy.

Vysoce hodnotnou nabídku má Meriva i pro řidiče se sklony k dynamickému stylu jízdy. V zatáčkách nejsou navzdory výšce karoserie příliš patrné její náklony a vrozená nedotáčivost se dostavuje mnohem dál, než by i optimista čekal. Docela příjemně mě překvapilo také řízení, které je na poměry „empévéček“ nezvykle strmé a k rukám řidiče pronikne tu a tam i něco víc než jen zpráva o tom, že se přední kola právě smýkají ve vyjetých podélných kolejích. Ne, že bych si tedy odpoledne vzal volno z práce a vyrazil s Merivou do omezení zdolávat oblíbenou zatáčkovitou trať, jistota jejího chování v mezních situacích však nese známku vysoké kvality včetně taktních zásahů vypínatelné stabilizace.

Malý-velký Opel přitom uspokojí i mnohem méně náročné milovníky klidné rodinné jízdy. Na jemně zvlněných vozovkách českého venkova s horším povrchem jsem dokonce zaznamenal i velmi příjemné jemné pohupování, prostě opravdu pohoda. S Merivou se proto komfortně cestuje i vysokými dálničními rychlostmi, kde velmi dobré odhlučnění kabiny (resp. podvozku) zdatně navozuje dojem mnohem menší rychlosti než, jaká je skutečnost. Při takové péči o akustickou pohodu je dvakrát škoda, že jediný nepříjemný hluk frenetického naftového vrnění line z motorového prostoru - víc odizolovat už ho ale v únosných nákladech zřejmě nešlo.

Co je naopak na dálnici nesmírně potěšující, je funkce pozvolného restartu tempomatu. V praxi tak motor po stisknutí příslušného tlačítka nezačne prudce upalovat do otáček, ale akceleraci zpět na stanovený limit „plechový řidič“ rozkládá do mnohem delšího časového úseku. Menší radost už jsem měl z brzd resp. jejich nevyzpytatelného účinku. Na sešlápnutí pedálu po většinu času reagovaly nebývale zprudka a o nějakém rozumném dávkování bych v tomto případě snad ani nehovořil. Polemizovat by se dalo i o trvanlivosti brzdného účinku u plně naloženého auta. Meriva má podobně jako většina nových Opelů elektrickou parkovací brzdu, jejímž příslušenstvím byl v našem případě i „hill-holder“ pomáhající méně zkušeným řidičům s rozjezdem do kopce.