Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Už beztak bohatou paletu osobních Renaultů obohatilo podivuhodné auto reprezentativních rozměrů. Co je vlastně zač a jak si vede v praxi?

Spousta místa vzadu

Hodně jsem se těšil dozadu a myslím, že jako klient imaginárního slušného taxikáře se na zadní sedačky Latitude ještě někdy moc rád vrátím. Pohodlné nastupování širokými dveřmi je samozřejmostí a nabídka místa rozhodně nezklame. Je tu sice o něco méně místa na kolena než v Superbu, i tak jsem si se svými 187 cm pohodlně sednul „za sebe“ a to i po stránce místa nad hlavou, což je u dnešních sedanů dost ojedinělé. Nebýt nešikovně situované hlavové opěrky (lze vytáhnout jen velmi nízko), pohodlně by se díky nadbytku místa na šířku mohl vozit i střední cestující. Správné „intimčo“ v zadním oddílu umí vytvořit záclonky na bočních i zadním okně. Pod prostřední loketní opěrkou jsme nenašli průvlak na dlouhé předměty, opěradla však lze asymetricky sklápět, jakkoliv vzniklý otvor není velký a tudíž moc použitelný.

Samotný kufr nepřekvapí. Přístup dovnitř je, jak se na sedan patří, lehce komplikovaný vysokou nakládací hranou a menším vstupním otvorem, 477 litrů objemu ovšem představuje příjemné číslo. Praktická využitelnost se nicméně poněkud utápí ve velké členitosti zavazadelníku, alespoň, že panty víka zajíždějí do příslušných otvorů a nedrtí zavazadla.

Klidná síla pod kapotou

Když jsem se dočetl, že k zástavbě do Renaultu Latitude jsou primárně určeny zážehové šestiválce Nissan 2,5 a 3,5 litru, zamáčkl jsem slzu a politoval se, proč nežiju, řekněme v Austrálii, kde se takto motorizované Latitude rovněž prodávají. Jak rychle v Evropě zapomínáme na velkou benzínovou klasiku a dobrovolně se necháváme dopovat downsizovanými tabletkami... V případě Latitude nic takového naštěstí nehrozí, protože základ nabídky tvoří prachobyčejný benzínový dvoulitr (103 kW) ze staré školy, který předchází velmi dobré reference i ve světle přeplňované konkurence. Hlavní francouzský vklad do globální limuzíny ovšem představují schopné turbodiesely dCi s obejmem dva litry, které jsou k mání buďto s manuální (110 kW) nebo automatickou převodovkou (127 kW).

Na samotném piedestalu pak trůní třílitrový vznětový šestiválec původem od Infiniti. To je jedině dobře, protože původní francouzská jednotka stejného objemu a označení neměla zrovna nejlepší pověst. Právě tuto motorizaci jsme otestovali a hned zkraje mohu říci, že ač jejích 177 kW maximálního výkonu a 450 Nm největšího točivého momentu budí respekt, skutečnost tak dramatická není. Nejsilnější Latitude se totiž na silnici projevuje velmi mírumilovně. Do značné míry v tom má prsty výhradně montovaná šestistupňová automatika klasického ražení, která si s přívaly výkonu hravě poradí a ani za mák nepřipustí nějaké divoké nepřístojnosti končící kouřem za hnanými předními koly.

Samočinné ústrojí padne k charakteru auta jako ulité a řadí maximálně pohodově a plynule. Přitom je natolik duchaplné, aby v případě potřeby předvedlo i podivuhodně rychlou změnu převodového stupně a nenechá se přitom vybláznit k zběsilému přeřazování nahoru a dolů. Jakkoliv je k dispozici možnost volby „manuálního“ řazení, motor a převodovka si nejvíce libují v zařazeném „déčku“ a tlumeném pobrukování okolo 1 500 otáček. Už tady je totiž k dispozici maximum točivého momentu a tedy i solidní výkon. V případě potřeby pak stačí vždy jen polechtat akcelerátor a motor auto vzápětí nenuceně, zato velmi důsledně rozpohybuje do pořádného kvaltu. Jinými slovy si můžete být jisti, že v českém silničním provozu se nesetkáte se situací, kdy by se vám za volantem velkého Renaultu nedostávalo výkonu potřebného k bezpečnému předjížděcímu manévru nebo jinému úniku z nebezpečné dopravní situace.

Na druhou stranu už jsem jel i s lepšími motory stejného objemu a podobného výkonu. Když pominu velmi dobrý motor používaný v Audi, je tu třeba třílitrový šestiválec HDi od PSA. Jezdil jsem s ním v těžším Peugeotu 407C rovněž v kombinaci s automatem a jak svým dynamickým projevem, tak zvukovou kulisou agregát použitý v Renaultu převyšoval. Na převodovce mi byl vedle jejího nenásilného charakteru velmi sympatický klasický, dobře čitelný „kick-down“ znamenající, že při prošlápnutí pedálu na podlahu převodovka programově podřadí vždy o dva stupně (pokud to otáčky dovolí) a zavalitý vůz účinně přinutí k mocné akceleraci. Potěšující byly také svižné rozjezdy bez rozpačitého bezúčelného kvílení motoru v otáčkách tolik typického pro klasické automaty.

K nejsilnějším stránkám naftového šestiválce rozhodně nepatří spotřeba paliva. Při svižném, avšak nikoliv vyloženě agresivním zacházení jsme ji během týdenního testu s převážným jezděním po městě a po dálnicích nesrazili pod 10,5 litru.

Na silnici něco za něco

Latitude se tváří jako velké luxusní auto, jestli však něčím Lexusům nebo Audinám nesahá ani po kolena, pak rozhodně úrovní vyváženosti jízdních vlastností. Technicky zde máme přední část podvozkové platformy modelu Laguna, zadní víceprvkové zavěšení pak pochází z velkých Nissanů. To zní samo o sobě docela sympaticky, hlavní díl pomyslného psa je však zakopán v nepříliš tuhé karoserii. Když si k tomu přidáte ještě těžký dieselový šestiválec v přídi a velké převisy, je s veškerými sportovními choutkami utrum.

Znouzectností je v tomto případě velmi dobrá trakce předních kol, které třílitr tíží natolik, že nemají ani bez zásahu do 50 km/h vypínatelného ESP tendence k prokluzu. Velmi dobře (a opakovaně) účinné brzdy vám vždy před rychlým „náletem“ na zatáčku připomenou, jakou že úskočnou lasičku to řídíte a do zákruty tak Latitude šikujete v patřičně roztančeném stavu. Velký sedan zakleknuvší na vnější přední kolo se sice zpravidla obloukem jakžtakž prkenně prosmýkne, o nějakém povznášejícím pocitu ale nemůže být řeč. Veškerý ten vlnitý chaos bývá naštěstí dobře čitelný a s drobnou duchapřítomností řidiče podpořenou iniciativní stabilizací i bezpečně zvladnutelný. Vlezlá nedotáčivost vás beztak rychle odnaučí rychlému střídání esíček, kde se pětimetrový macek pohybuje s elegancí rozdováděného slona v porcelánu. Z tohoto, přiznejme nikoli prioritního pohledu je dalším kamenem úrazu řízení s extrémně účinným elektrickým posilovačem, které šoféra ve většině případů zcela bezpečně izoluje od dění pod předními koly. Zoufalé pohyby volantem ve snaze se „něčeho“ chytit tak mohou v zatáčce spolu s ubráním plynu snadno vyvolat i poněkud netypický smyk zádě, která vzdor svému víceprvkovému zavěšení ráda odskočí.

Až doteď jsme se ve stati o jízdních vlastnostech bavili o eventualitách „co by, kdyby“, týkající se především srovnání s neporovnatelně dražší konkurencí. Spokojíte-li se však jako typický zájemce o francouzskou limuzínu s klidnou jízdou převážně v přímém směru, nebudete zklamáni. Latitude svou posádku přes většinu nástrah českých vozovek přenášel s ladností létajícího koberce a jen opravdu velké krátery dokázaly poddajnou karoserii nepříjemně rozkmitat. Dominantní sférou velkého Renaultu je rychlá jízda po dálnici, kterou podvozek zvládá s patřičnou noblesou a sebevědomím. Musíte se však smířit s potřebou pravidelných korekcí směru daných nepřesným řízením.

Do nějakých 165 km/h akustickou pohodu na palubě nerušil ani aerodynamický svist, ani hluk od podvozku ani od motoru, po překročení této hranice však začaly všechny tyto veličiny geometrickou řadou gradovat - ani toto nebývá u konkurence zvykem. Potěšujícím prvkem luxusu byly v noci adaptivní samonatáčecí bi-xenony.