Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Děti, mám pro vás špatné zprávy - váš silný hrdina z Mladé Boleslavi je trochu bačkora. Je to ale důvod k lítosti i pro někoho jiného?

Komunikativnost koketuje s nulou, uživatelsky je přesto příjemný

Asi si nemusíme říkat, že auta této kategorie nejsou obvykle stvořena pro prožívání nezapomenutelných řidičských zážitků, ať už mají výkonu, kolik chtějí. Není tedy překvapením, že Superb III je naladěný spíše „do odtažita”, přesto by vás mohlo zajímat, jak moc. Zkušenosti svádějí k odpovědi, že velmi, ale není to tak jednoduché.

Pokud jde pouze o to, co za informace o sobě samém auto pouští zpět k řidiči skrze obvyklá rozhraní, pak je závěr opravdu snadný - pramálo. Zejména řízení mlčí jako hrob a vnímat, co se děje pod vámi, není dost dobře možné ani plynem. Ten si s vámi tedy trochu povídá, ale končí v zásadě u toho, co dělá sám motor. Co se děje s koly hnanými systémem 4x4, nevíte skoro nic. Chcete-li se dozvědět něco o tom, co se odehrává pod vámi, musíte se spolehnout na starou dobrou řiť - tu ze sedla jen tak někdo nevyhodí a „nekomunikativní sedadla” neznám...

Jinou otázkou je, co vám vůz dovolí s něčím dělat. Toho už je více, přesto nečekejte zázraky - spojku nemáte, převodovku nemáte a brzdy jedou podle motta Mercedesu - The Best Or Nothing. Řízení je navíc příliš naposilované i ve sportovním režimu a potěší snad jen svým vcelku čitelným proměnlivým převodem. Zapomněl jsem na něco? Ach, automat - ano, tohle už je „novodobé DSG”, které alespoň rychle a v celkem širokém rozsahu otáček reaguje na vaše povely a dokáže oběma směry (tedy nejen nahoru) změnit převod obstojnou rychlostí. Netěší, ale ani nermoutí.

Jak už jste možná pochopili, nemám v úmyslu říci, že v novém Superbu sedíte jako u Playstationu a ono se kolem vás něco děje. Tak to není, pokud ale máte rádi vozy, jejich fungování můžete vnímat až do morku kosti a můžete si s nimi dělat, co se vám zlíbí, s tímto výsledkem asi spokojeni nebudete. Musíte akceptovat jistou míru „autonomie” a snažit se s ní vyjít. U některých aut to bývá pro zlost, u Superbu (a nejen u něj) tomu tak ale vysloveně není.

Psal jsem o tom mnohokrát a musím to říci znovu, bohužel opět trochu mlhavě. Vlastně nevím, jak je to možné, ale prakticky u všech aut VW Group na platformě MQB platí jedno - čím více od nich chcete, tím lépe se ovládají. Je to až nepochopitelné, nelogické, neumím to vysvětlit, ani jinak rozumně zdůvodnit, ale Superb je další z těch vozů, se kterým jedete pomalu a neovládá se vám úplně dobře. Je trochu svéhlavý, ale akceptujete to, protože více za daných okolností stejně obvykle nepotřebujete a výměnou za tuto ztrátu kontroly nabízí více komfortu, uživatelské jednoduchosti, je prostě příjemný tím, že po vás mnoho nechce.

Za těchto okolností se ale děsíte chvíle, až po autě budete vy chtít více, až budete potřebovat číst jeho limity a chtít jej co nejpřesněji ovládat kdesi poblíž hranice možností. Ta chvíle jednou přijde, děs je ale pryč. Nevím, jak, nevím, proč a nevím čím, ale limity auta se vám najednou zdají být čitelné, jeho ovládání možné. V nízkých otáčkách svéhlavý motor v těch vysokých poslouchá, u jinak nekomunikativního řízení, se kterým pomalu nevíte, kam jedete, najedou nad zvoleným směrem nepochybujete, u jinak „binárních” brzd rázem nemáte pocit, že byste neměli možnost brzdit na hranici zásahu ABS. U testovaného Superbu není vše růžové, protože zejména u DSG tohle pravidlo neplatí, přesto je to pozoruhodný stav.

Pokud tohle někdo chtěl a dokázal tyto dva zdánlivě neslučitelné světy skloubit (třebaže s jistými ústupky na straně obou extrémů), pak klobouk dolů, protože se to jeví být velmi uspokojivým u všech možných modelů VW Group od Golfu 1,4 přes Octavii RS až po Leon Cupra. A ani nový Superb není z této hry venku. Pokud se to stalo jakousi souhrou náhod, pak prostě buďme rádi, že to tak je. I Superb můžete díky tomu na jednu stranu „nechat žít” a na druhou „drtit” a v obou situacích bude fungovat překvapivě dobře. Uživatelsky vás prostě štvát nebude - ať už od něj budete chtít málo, nebo hodně.

Žehlička na třetí

Přiznám se, že jsem si chvíli před testem nového Superbu půjčil nový VW Passat, protože jsem čekal, že půjde prakticky o to samé auto. Aby také ne, však oba vozy používají stejnou platformu, téměř kopírují své nabídky motorů, převodovek, pohonů kol... Je to předpoklad logický, ale chybný, neboť Superb se snaží na stejných základech vystavět docela jiné auto, alespoň ve své vrcholné verzi.

Passat je všehochuť. Ani na chvíli bych si nedovolil tvrdit, že je špatný, naopak mám pocit, že v dnešní době nikoli chudé na paskvily jde o pozoruhodně normální vůz. Objevit nějakou velkou slabinu je v jeho případě prakticky nemožné, podobnou marnost ale představuje i hledání nějaké specifické přednosti či vlastnosti. Je vším a ničím - koupíte si jej a nemůže vás zklamat, nemá ale ani čím podstatným těšit. Superb je jiný a pro mě osobně je sympatické minimálně to, že se jen „českým Passatem” být ani nesnaží.

Překvapilo mě především to, na jak extrémně komfortní notu hraje - když jsem jej poprvé osedlal, tak nějak ze zvyku jsem v řidičských profilech zvolil jako první Sport. To znamená také nejtvrdší nastavení adaptivního podvozku, nejtužší projev posilovače řízení či „nejostřejší” chování motoru a převodovky. Nejsem tak bláhový, abych očekával, že „zmáčknu tlačítko a vypadne sporťák”, na druhou stranu bych v tomto režimu přece jen předpokládal něco jiného než velmi noblesní chování s jen trochu zvýrazněným zvukovým projevem motoru. Auto i v této „konfiguraci” na 18" kolech plavně zdolává veškeré nerovnosti a posádku jen zcela decentně konfrontuje s tím, jakým asfaltovým peklem právě musí proplouvat. A že v Toskánsku, kde jsme auto testovali, nejsou taková místa zrovna výjimečná.

Říkal jsem si, že to není možné, že tohle snad nemůže být sportovní mód. Jenže byl, přesto šlo tento režim překřtít na Žehličku, přesně to s vertikálně křivolakým povrchem dělal. Co pak jsou režimy Normal a Comfort? Něco jako Parník a Bačkora a vážně moc nepřeháním. Už v Parníku se podvozek chová tak houpavě, že pomalu nevíte ani o menších příčných prazích a v Bačkoře je to taková houpačka, že máte pocit, jakoby podvozek zcela pozbyl tlumičů. Na nerovnostech je to fajn, velmi fajn, na rozhoupané silnici méně - někomu by se z toho mohlo dělat až nevolno, já za volantem usínal.

Přidejte si k tomu naprosto minimální aerodynamický hluk i v rychlostech za hranicí 250 km/h, nepodstatný hluk od kol a také ve sportovním režimu nevtíravý uměly zvuk motoru. Výsledkem nemůže být nic jiného než vůz mimořádného jízdního komfortu, který se na dnešním trhu často nevidí. Říkám si na jednu stranu, zda bylo nutné zacházet v tomto naladění až takového extrému, že i sportovní režim podvozku je tak komfortní, možná by se schopnosti auta daly rozprostřít do poněkud širšího pole působnosti. Na druhou stranu ale platí, že když na trhu s nepřeberným množstvím sedanů této třídy chcete něčím vyniknout a má jít také o „něco jízdního” (tj. ne jen vnitřní prostor apod.), je tohle jedna z rozumných možností. Škoda musela chtít v Superbu stvořit velmi komfortní auto, komfortnější než snad cokoli, co z posledních let znám. A tak jej stvořila, proč ne?