Autoforum

/

Foto: Bugatti

Obvykle jsou to automobilky, které prodávají auta zákazníkům, tak to poznali mnozí z nás. Teď si ale představte, že za vámi výrobce přijde s tím, že chce koupit zpět svá vlastní auta. Přesně to se stalo Hansi Mattimu, jeho vozy ale mají k obyčejným opravdu daleko.

Bugatti je značkou, která láká asi každého fanouška čtyř kol. Většina z nich nicméně zůstává u snění, maximálně pak končí u pořízení zmenšeného modelu. Není to až tak překvapivé, neboť pořizovací ceny aut z Molsheimu jsou ohromné a ještě větší náklady jsou spojené s jejich provozem. Za pět litrů na sto kilometrů totiž rozhodně jezdit nebudete, roční pojistka stojí více než mnohý mainstreamový vůz a parkování na ulici přes noc je zcela vyloučeno. V lepším případě byste totiž ráno zírali na škrábance na kapotě, v horším by vaše auto zmizelo.

Hans Matti je přitom jedním z možná největších expertů na světě, co se týká historie slavné automobilky. Narodil se krátce před vypuknutím druhé světové války ve švýcarské vesnici Gstaad, a jak dnes vzpomíná, v celém jeho okolí mělo auto méně než deset lidí. Jelikož se ovšem v blízkém Saanenu nacházelo vojenské letiště, lákala jej zpočátku kariéra armádního letce. Nicméně kvůli nedostatku peněz se tento sen zdál být nerealizovatelným. Matti tak svou pozornost upřel na auta.

Jednoho dne zahlédl hned sedm vozů Bugatti, které se nacházely na vrakovišti Waltera Messerliho. Ten mu nicméně odmítl prodat jakékoli z nich. Dnes je už ani Messerli nevlastní, místo toho se tyto stroje nachází ve Schlumpfově muzeu ve francouzském Mulhouse. Matti si pak pro změnu v roce 1959 zadal inzerát, který mu měl k vlastnictví Bugatti napomoci. Nabídnuto mu bylo více než deset aut, dovolit si však mohl pouze jedno. Volba pak padla na Type 44 Drophead Coupe.

Za takřka třicetiletý vůz Matti zaplatil 1 650 švýcarských franků, což byly úspory celé rodiny. Jeho otec pochopitelně z takové transakce radost neměl, na rozdíl od bývalého majitele, který nadšenému začínajícímu sběrateli přihodil navíc ještě zcela novou baterii. Matti by nicméně byl rád spíše za nové pneumatiky, neboť auto musel dopravit domů na totálně sjetých, navíc v listopadu, kdy mnohé úseky silnic již byly pokryté sněhem. V důsledku toho tak klouzal od krajnice ke krajnici.

O pouhých pár měsíců později, v létě 1960, se Matti rozhodl, že silniční Type 44 mu vlastně až tak moc nevyhovuje. Vůz tedy prodal a pořídil si prototyp Type 36 osazený novým řadovým osmiválcem. Tento vůz vlastní dodnes, stejně jako se k němu nakonec vrátil i Type 44. Jen u těchto dvou aut nicméně nezůstal, za uplynulých šedesát let se sbírka řádně rozrostla. Kromě toho se Matti stal matrikářem švýcarského klubu Bugatti.

Část své kolekce nicméně Matti prodal, ovšem ne proto, že by potřeboval peníze - stála o ně samotná automobilka. Ta nejspíše musela kompletně vyprázdnit firemní kasu a ještě zatnout sekeru do koncernových futer Volkswagenu. Jednání totiž zabrala dva a půl roku, a nejspíše by neskončila úspěchem, kdyby se do věci nevložila Caroline Bugatti, vnučka slavného Ettoreho. Značka totiž měla zájem o naprosté klenoty, kdy jedním z nich byl Type 51, který kočíroval Louis Chiron.

Mimo to se do Molsheimu vrátil také Type 37A či Type 49 Faux Cabriolet, který patřil Jeanu Bugattimu, jak prozrazují iniciály JB na dveřích. Jak přitom značka dodává, jde o jediný dochovaný exemplář tohoto modelu na světě. Totéž pak ostatně platí i o Bugatti Type 35A, jenž bylo osazeno motorem, převodovkou a zadní nápravou z již zmíněného Type 36. Pětici pak ještě uzavírá Type 35B, který svého času proslavila Eliška Junková.

Bugatti hodlá nově získané vozy vystavit v zámku Saint Jean, tedy jen kousek od místa, kde byly vyrobeny. Pro budoucí generace mají být zachovány v původním stavu, za čímž stojí Mattiho pečlivost. Zatímco pro první Type 44 musel se svým otcem stlouci dřevěnou boudu, dalším přírůstkům ve sbírce se již dostalo pevnějšího přístřeší. To pak následně nahradily klimatizované haly, přičemž nejméně stejnou péči dostanou i v Molsheimu.

Zdroj: Bugatti

Petr Prokopec