Autoforum

/

Foto: Amazon Prime, tiskové materiály

Příznivci moderny ho označí za dinosaura, který odmítá pokrok, jenže tak jednoduše se s jeho argumenty vypořádat nelze. Zdravý rozum nikdy z módy nevyšel a Clarkson obsah svého posledního sloupku o nic jiného neopírá.

Popravdě bychom byli docela rádi, kdyby existovalo něco jako auto, které vás doveze do cíle samo. Ne proto, že by nás řízení obtěžovalo, najde se ale tisíc a jedna situace, kdy by se to hodilo. A bez okolků dodáme, že spousta lidí okolo řídí tak špatně, že jejich nahrazení i velmi průměrně fungujícím algoritmem by bylo pro jakousi harmonii silničního provozu přínosem. Jenže nic takového neexistuje a není podle nás ani otázkou, kdy něco takového vznikne.

Jsme podobně jako legendární spoluzakladatel Applu přesvědčeni, že něco takového uspokojivě vyvinout nelze. Silniční provoz v celé své pestrosti je příliš složitým místem na to, aby se v něm jakýkoli automatický mechanismus alespoň uspokojivé zorientoval. A pokud máte zkušenosti s tím, jak rozličné dosavadní podpůrné systémy fungují, snadno nám dáte zapravdu.

Stačí si vzít k ruce jen naprosto banální „subsystémy” typu automatické převodovky se dvěma spojkami, automatické aktivace dálkových světel nebo sledování aut před vámi radarem adaptivního tempomatu. Jsou to obvykle relativně jednoduché algoritmy, obvykle mají jen dvě možnosti na výběr - automaty typu DSG jen musí na základě toho, co se děje, „vytušit”, jestli dále budete akcelerovat nebo brzdit a podle toho připravit další rychlostní stupeň, aby rychle přeřadil. Asistent dálkových světel musí jen „zjistit”, jestli před vámi někdo (v protisměru nebo stejným směrem) nejede, aby dobře svítil a neoslnil. A radar jen musí zjistit, jestli se něco nachází ve vaší cestě, zda má či může dále udržovat povolenou rychlost, nebo zabrzdit.

Všechny chybují.

Možná fungují dobře po 95, 97 nebo 99 % času, dříve nebo později ale udělají chybu. A jsou to skutečně banální subsystémy, které mají na konci jen dvě možnosti - zařadit vyšší nebo nižší stupeň, spustit nebo vypnout dálková, udržovat rychlost nebo brzdit. Vyvíjeny jsou jak dlouho? Někdy i přes 20 let? Přesto dodnes nefungují bezchybně.

Jak chcete za této situace předpokládat, že nějaký algoritmus za rok, dva nebo klidně deset let zvládne jet bezchybně po městě, kde v bezprostřední blízkosti jede 20 aut, zleva běží pes, zprava dítě, shora letí pták, u pravé krajnice se 80letý cyklista přesouvá ke středu, aby odbočil je svému domu, do toho začalo pršet a uprostřed cesty je výmol, kterému je třeba se vyhnout, jinak ohnete ráfek? Je to možná výjimečná situace, ale i takové se stávají. Jak ji má nějaký systém stoprocentně zvládnout?

Je to absolutně nemožné a pokud je nemožné dosáhnout takového stavu, není ani rozumně možné po nás chtít, abychom takovým systémům svěřovali své životy.

Podobným způsobem argumentuje Jeremy Clarkson ve svém posledním sloupku v The Sun. Nadzvedl jej ze židle nový návrh britské legislativy, která má umožnit „řidičům” autonomně řízených aut dívat se za jízdy na filmy, ale nedovolí jim poslat textovou zprávu z mobilu, protože to by bylo příliš rozrušující.

„Aha, chápu. Takže je v pořádku sledovat, jak se James Bond snaží uškrtit muže v neovladatelném vrtulníku nad přeplněnými ulicemi Mexico City. A je v pořádku sledovat, jak si Sharon Stone dává nohu přes nohu. Ale není v pořádku poslat rychlou textovou zprávu: 'Budu doma za deset minut.',” rozjíždí Clarkson svou filipiku a přiostřuje: „Kdo píše tato pravidla? Děti? Psi? Hádám, že jsou to státní zaměstnanci, kteří pracují z domova. Což je jiný způsob, jak říci, že nepracujete vůbec,” dodává.

„Faktem je, že si buď myslíme, že auta bez řidiče jsou naprosto bezpečná, aby řídila sama. V takovém případě si za volantem můžete dělat, co chcete. Nebo si myslíme, že nejsou dokonale bezpečná, tak proč o nich proboha vůbec uvažujeme?” ptá se velmi trefně Jeremy C. a navazuje obdobou naší zkušenosti.

„Řídil jsem auta s asistenčními systémy a jsou děsivé, protože asi 95 procent času fungují správně, pak ale najednou udělají něco šíleného. To je v pořádku u notebooku nebo telefonu, ale rozhodně to není v pořádku u auta. I s něčím tak jednoduchým, jako je tempomat, to může být noční můra. Upřímně řečeno bych raději to zatracené auto řídil sám. Není to nic až tak těžkého,” pokračuje a přesouvá se k jednomu ze stále málo probíraných úskalí.

Autonomní vozy se dříve nebo později - stejně jako my - dostanou do situace, která už nemá dobré řešení. I jako řidič si musíte během mžiku oka vybrat, jestli zkusíte třeba člověka ležícího na silnici (jakéhokoli důvodu) objet zleva a riskovat srážku s autem v protisměru, zprava a riskovat náraz do stromu, nebo ho prostě přejedete. Budete pravděpodobně jednat v souladu s vlastním pudem sebezáchovy při zvážení všech okolností. A nebo podle jiných, vám vlastních a autentických hodnot. Počítač si také bude muset vybrat a zřejmě dá přednost nejvyšší pravděpodobnosti zachování maxima životů. Mezi kterými ten váš být nemusí.

„Mnohem raději bych měl auto, které je prostě autem. Protože auto bez řidiče - a to je stoprocentní - bude mít na palubě mozek, který za určitých okolností vydá pokyn, aby vás zabilo. Dostane-li na výběr mezi nárazem do party školáků nebo obřího dubu, jdete do stromu. A za to jste si zaplatili - za stroj, který dostal instrukce ukončit váš život,” říká stylem sobě vlastním Jezza a uzavírá vlastně ve stejném duchu.

„Aby to bylo ještě horší, bylo nám řečeno, že filmy nebo televizní pořady budete moci sledovat pouze do rychlosti 60 km/h, a to pouze v případě, že cestujete v koloně s jinými auty. To znamená, že všichni budete v nudných ocelových kapslích a budete se trmácet za někým jiným v další nudné ocelové kapsli. Tak proč nepoužít vlak? Jede sakra rychleji a dokonce má strojvedoucího. Který - za žádných okolností - nemá instrukce, aby vás zabil,” uvádí na závěr.

Nemusíme dodávat, že je nám to velmi blízké. Nebude nakonec nejsnazší pokusit se řídit vlastními silami, jak nejlépe dovedeme? A nebo nasednout na onen vlak, jezdí i u nás...

Zdroj: The Sun

Petr Miler