Autoforum

/

Foto: Gallery Aaldering, publikováno se souhlasem

Velmi pravděpodobně jste o ní nikdy neslyšeli, to ale neznamená, že byste se o ni neměli zajímat. Přišla v době, kdy byl internet teprve v plenkách, s technickým řešením, které teprve v posledních letech získává na vážnosti.

Giotto Bizzarrini může působit jako pseudonym, je to ale skutečné jméno věhlasného italského technika. Ve svém životě jako by se snažil dostát svému příjmení a dal za vznik řadě vpravdě zvláštních technických řešení i automobilů, které hleděly daleko za horizont, na němž končily vize jeho kolegů. Mezitím jako by snad jen chtěl ukázat, že cokoli normálního zvládá levou zadní - ostruhy získal u Alfy Romeo, u Ferrari se podílel na řadě výjimečných strojů včetně extrémně ceněného 250 GTO a později v ATS a nakonec ve své vlastní firmě vyvíjel motory třeba i pro Lamborghini.

Touha posouvat vpřed automobilový svět ho ovšem nikdy neopustila, a tak se v roce 1998 - ve svých 72 letech - pustil do konstrukce vozu Bizzarrini Kjara. Mělo jít o kompaktní sportovní roadster s odvážným designem, to nejzajímavější měl ale jako vždy skrývat v útrobách. Bizzarrini měl za cíl použít hybridní pohon s jedním spalovacím a čtveřicí elektrických motorů, přičemž onen spalovací moto měl být diesel. Odvážné? Nepochybně, však si vzpomeňte, co jiní vyráběli v roce 1998.

Jakkoli to mohlo znít bláhově, Bizzarrini nezklamal a v roce 2000 ukázal hotový koncept Kjara, který skutečně spojoval dieselový pětiválec 2,4 JTD z Lancie s čtveřicí malých elektrických motorů. Nevíme, kolik celá soustava dávala koní, stačila ale na akceleraci na stovku za 6,3 sekundy. Maximální rychlost 205 km/h už tak zajímavě nezní, o tu už se jistě staral jen sám diesel, uvážíme-li ale zmíněnou akceleraci a spotřebu údajně v nízkých jednotkách litrů nafty na 100 km, byl to zajímavý stroj.

Pozoruhodný je i svým designem, který sází na obecně nepříliš používaný (a připusťme, že u aut také nepříliš oblíbený) základní tvar - trojúhelník. Celé auto je tak trochu trojúhelník, k tomu jsou tu trojúhelníková světla či některé další drobné prvky jako výdechy na zadní kapotě - tam se nachází onen dieselový motor. Pozoruhodné je ale i řešení vstupu chladícího vzduchu či spartánsky koncipovaný interiér s jedinou možností výhledu vzad - digitálním, v podstatě vnějším zrcátkem nad svérázně koncipovaným čelním sklem.

Tohle auto vzniklo jedno jediné, byl to jen koncept ukazující, kam se ubírají Bizzarriniho myšlenky. A jako obvykle nemířily úplně mimo terč, však hybridní pohony, byť ne až tak pokročilé, přišly později ke slovu a nyní jsou prodávané více než kdykoli v historii. Je pochopitelně otázkou, jakou mají budoucnost při tlaku na ryzí elektromobilitu, vzhledem k její omezené použitelnosti a zvlášť dnes nejasným vyhlídkám už na výrobu dostatečného množství elektřiny (natož pak cokoli dalšího) ale mohou hybridy kdykoli získat na vážnosti.

Bizzarrini si auto nenechal, pustil jej do světa mezi sběratele, kteří si jej prodávají mezi sebou. Aktuální majitel vůz nabízí skrze firmu Gallery Aaldering v nizozemském Brummenu v ne zcela dokonalém stavu, zvláště pak technicky - elektrické motory musely být odpojeny a auto dále funguje jen na naftový pohon. Na druhou stranu, tohle není vůz na ježdění, spíše stroj do sbírky italských sporťáků či automobilových... bizarností. K dispozici je za neznámou cenu, patrně nebude extrémně drahý, nejméně pár milionů korun ale jistě stát bude. Je to nakonec i s Bizzarriniho jménem za zády kus automobilové historie.

Zdroj: Gallery Aaldering

Petr Miler