Autoforum

/

Foto: IMIP, tiskové materiály

Postavit ochranu klimatu pouze na absenci výfuku zní velmi krátkozrace i bez jakýchkoli dalších informací. Ani ty ale nelze přehlížet. Už nyní kvůli němu v Indonésii umírají lidé, které navíc těžba niklu připravuje o jejich dosavadní obživu.

Dle směrnic Evropské unie musí být od roku 2016 v prodeji pouze ty krabičky cigaret, u nichž je 65 procent veškeré plochy vyhrazeno varovnému obrázku a nápisu. Někdejší český ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček odhaduje, že tento krok by mohl počet kuřáků snížit alespoň o dvě procenta. A zároveň měl především odradit mladé, aby vůbec tzv. tuberovu tyč strkali do úst. S kouřením jsou totiž prokazatelně spojena značná zdravotní rizika. Neškodíte navíc jen sami sobě, ale v ještě větší míře svému okolí.

Všeobecná zdravotní pojišťovna přitom jen pár měsíců po zavedení onoho nařízení zveřejnila statistiku, která opravdu není pozitivně laděná. Na následky kouření totiž jen v Česku zemře každý rok zhruba 16 tisíc lidí, z toho tři tisíce v důsledku toho pasivního. Roční náklady na léčbu nemocí pak tvoří až pětinu nákladů státu na zdravotnictví, tedy nějakých 40 až 50 miliard korun ročně. Dle některých odhadů je nicméně realitou spíše dvojnásobek, tedy dokonce 80 až 100 miliard korun.

Nejde nicméně jen o škody na zdraví, ale také na majetku. Dle odborníků je zhruba 12 procent požárů způsobeno zapálenou cigaretou. Na jejich konto tedy nemíří jediné pozitivum. Místo toho zde máme zlozvyk, který by okamžitě měl být postaven mimo zákon. Tedy pokud to politici s lidmi skutečně myslí tak dobře, jak soustavně tvrdí. Nic takového se ale neděje prakticky nikde.

Existuje nicméně mnoho důvodů, proč se stát vůči kouření nevyhradil. Konkrétně v roce 2021 šlo o 56,22 miliardy důvodů. Tedy korun. Přesně tolik získala vládní kasa na spotřební dani. Pokud k tomu ještě připočteme daň z přidané hodnoty, pak je zjevné, že s cigaretami jsou spojené vyšší státní příjmy než výdaje. Opravdu se tedy nezdá, že by v dohledné době mělo dojít na jejich zákaz. Místo toho hodlají politici „zakleknout“ na spalovací auta, která jsou vlastně pravým opakem.

Pro většinu lidí totiž auto nepředstavuje zábavu, ale užitečného společníka, s jehož pomocí mohou třeba dítě dopravit do školy nebo k doktorovi. Je sice pravdou, že spalovací ústrojí produkuje nějaké nečistoty, ovšem ty rozhodně nemají v Česku na kontě 16 tisíc lidských životů ročně. Zvláště poté, co výrobci zapracovali na jejich efektivitě a integrovali pod kapotu anti-emisní systémy. Díky tomu tak některá moderní auta třeba v případě pevných částic dokonce čistí vzduch.

Ovšem i přesto bude od roku 2035 fakticky zakázán prodej nových aut se spalovacím ústrojím, neboť nastaveným sítem zvládnou projít pouze elektromobily. Je škoda, že v jejich případě žádné nařízení o varovných nápisech a obrázcích neexistuje. V ten moment by je totiž nekoupil už ani ten nejzelenější aktivista. Jakkoli je totiž sice hezké, že provoz je lokálně bezemisní, elektřina ze vzduchu nevzniká. Ještě větší zátěží je však samotná výroba.

V minulosti jsme se zmiňovali hlavně o extrakci lithia, jenž vede k otravám spodních vod a půdy. Stejně jako to, že kobalt je těžen hlavně dětmi v afrických dolech. Dnes si posvítíme na nikl, další to vzácný kov, bez kterého se baterie elektromobilů neobejdou. Poptávka po něm ovšem stoupá stále více. Z toho pak sice profitují firmy, které se věnují jeho těžbě, pro Indonésii jakožto světového vývozce číslo jedna jde nicméně o pohromu.

V roce 2013 se totiž kdysi ospalá rybářská vesnička Labota proměnila v Indonesia Morowali Industrial Park, pod který spadá takřka polovina veškerých světových zásob niklu. Vznikl tak průmyslový areál, kde na 3 200 hektarech pracuje více než 66 tisíc lidí. Těm je vyplácena minimální mzda, počítat však za to mohou se značnými zdravotními problémy. „Někdy je těžké vůbec dýchat. Nemám ale jinou možnost,” říká osmnáctiletý zaměstnanec.

Nejde přitom o jediný případ. Magazín Wired vyzpovídal řadu místních, stejně jako organizací. Dle zdravotního centra Bahodopi tak kupříkladu 52 procent pacientů v loňském roce trpělo dýchacími potížemi. Velké množství svářečů či pak pro změnu stěžovalo na bolesti očí. To jen potvrzuje skutečnost, že na ochranné pomůcky se v komplexu příliš nehledí. Na denním pořádku jsou pak i havárie, jeden muž pak měl dokonce zemřít po zásahu elektřinou.

Pracovní podmínky v IMIP jsou „nebezpečné a smrtelné,“ uvedl šéf místní odborové organizace SPN Katsaing. Ten přitom dodal již výše zmíněné, tedy že nadnárodní firma „upřednostňuje zisk před lidskými životy“. Něco takového by joint venture, za kterým stojí Číňané a Indonésané, v Evropě rozhodně neprošlo. I proto je ostatně těžba vzácných kovů realizována především v rozvojových zemích, neboť tamní podmínky vyspělý svět nepohoršují.

Nyní si nicméně představte, že by běžný obraz z dění v IMIP byl vyveden na dveřích elektromobilu? Pořídili byste si jej v takové chvíli? Navíc s vědomím, že kvůli areálu bylo vykáceno více než 8 700 hektarů deštného pralesa. To vedlo k erozi půdy, stejně jako k masivním záplavám, jež dříve byly ojedinělé. Nyní se však každoročně vrací. Na kontě přitom mají zničené domy, mosty i mrtvé.

Těžba niklu má ovšem ještě mnohem horší následky. „Už tu nejsou ryby,“ uvedl pětačtyřicetiletý rybář Jus Manondo, který kvůli elektromobilům přišel o živobytí. „Všechny je totiž zabil odpad z IMIP.“ Bateriový pohon tedy zjevně již má na svém kontě velké množství obětí. Jak se ale říká, co oči nevidí, to srdce nebolí. A přesně tím se politici, kteří jej prosazují jako jedinou variantu, řídí. Bohužel.

Zdroj: Wired

Petr Prokopec