Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zahleděni do sebe ve svých plechových pevnostech se mnozí na silnici nestarají o nikoho a o nic. Stačí přitom tak málo, aby někdo měl ze všedního dne nevšední.

Vlastně nevím, proč to tak je, ale k automobilismu a silničnímu provozu vůbec se váže jistá míra bezohlednosti. Nechci říci, že se po usednutí za volant auta či řídítka motocyklu stává z každého sebestředný prevít, chování mnohých to ale nepochybně mění. Dokážete si představit, že by třeba nějaký muž u vchodu do obchodu vehementně odmítal pustit do dveří dříve dámu jdoucí z druhé strany a ještě u toho na ni agresivně hulákal? Neříkám, že se to nikdy nestalo, ale opravdu se to nevidí. Že nějaký řidič odmítne v místě, kde dva pruhy splývají v jeden, pustit do „svého” pruhu roztržitou ženu v jiném voze a ještě se u toho dopouští agresivních projevů, ale nic výjimečného není.

Pravda, toto je extrém, byť nezřídka vídaný, podobné projevy bezohlednosti ale mají i méně viditelnou tvář. Spousta lidí dělá na silnicích věci, které jsou sobecké, k ostatním nevšímavé a nejsou přitom projevem aktivní agrese. Někdo neukazuje blinkrem, protože on ví, kam jede a ostatním to nebude říkat. Jiný okupuje levý pruh dálnice, protože jede 130 km/h a více se tam stejně nesmí. Další neuhne sanitce - nebo jen velmi neochotně - protože on v té koloně také stát musí. A jiní prostě jen ignorují všechny kolem sebe, zavřeni ve svých plechových boudách či ohromeni výkonem stroje, který svírají mezi nohama.

Popravdě, nechápu to. Sám jsem se vždy snažil být k okolí vstřícný a nikdy mi to nic neudělalo, žádná část těla mi kvůli tomu neupadla a nemám pocit, že byl můj život zkrácen. A pochopitelně, točím se kolem aut a když vidím v očích někoho nadšení pro věc, nebudu se v půjčeném voze tvářit jako mistr světa, ale rád se o to nadšení podělím - promluvím si s ním, svezu ho, nechám ho udělat pár fotek, cokoli je reálně možné. Však sdílená radost je dvojnásobná radost, nebo už ne?

K tomuto zamyšlení mě přivedlo přiložené video, na kterém vidíme motorkáře, kterak si před světelnou křižovatkou proklestí cestu kolonou aut až zastaví vedle toho prvního, Fordu Galaxy. Mohl by se tvářit jako že právě vyhrál první cenu a při startu na zelenou bude nejrychlejší, ale on se dívá i kolem sebe. Spatří děcko v onom Fordu, které obdivuje jeho stroj - tak ho vyzve ke stažení okna a nechá ho „protúrovat” motor, i když času není nazbyt. Reakce mladého chlapce je k nezaplacení, ten o tom bude vyprávět ještě dny. A radostnému smíchu se nedokáže ubránit ani sám jezdec.

Co to komu provedlo? Nikomu nic a jednomu chlapci to udělalo hezký den, přinejmenším. Myslím, že to je pěkný příklad toho, jak bychom se k sobě měli na silnici chovat - všímat si jeden druhého, vyjít si vstříc a pokud to jde, klidně i víc. Určitě by nám z toho všem bylo lépe než z věčných bojů o pruh a podobných nicotností...

Petr Miler