Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Svérázně vyhlížející stroj málokoho uhranul svým vzhledem, svými schopnostmi ale fascinuje dodnes. Byl dokonale přizpůsoben vyhledávání a zachraňování přistávacích modulů s kosmonauty, přes neslavný konec stále existuje.

S rychlým rozvojem kosmonautiky v 60. letech minulého století se tehdejší SSSR musela rychle vypořádávat s výzvami, které tento pokrok přinášel. Jednou z nich bylo i hledání nejlepších způsobů, jak zachraňovat kosmonauty, kteří po návratu z vesmíru mohli přistát i ve velmi divokých končinách Sovětského svazu.

Primární byla pochopitelně letecká podpora, ani ta ale nezmohla vše. Poslední krok bylo nutné provést na přímo zemi a vzhledem k šíři podmínek, jaké panovaly a panují na území dnešního Ruska, nebylo možné použít žádný z existujících automobilů. Právě proto se otec sovětského kosmického program Sergej Pavlovič Koroljov obrátil na konstrukční kancelář Vitalije Andrejeviče Gračeva s požadavkem na vývoj obojživelných strojů určených k záchraně a přepravě astronautů doslova odkudkoli.

Výsledkem tohoto vývoje byl tzv. Modrý pták, o kterém jsme se v minulosti zmiňovali, nebyl ale jediný. Ještě než se Gračev dopracoval k tomuto výjimečnému stroji, pracoval na několika jeho neméně pozoruhodných předchůdcích, kteří by i v dnešních terénních vozech obtížně hledali sobě rovné. A právě o jednom takovém, paradoxně tom úplně nejschopnějším, si dnes povíme.

Cíl vývoje byl od začátku jeden - specializovaný automobil, který dokáže dojet kamkoli s nákladem potřebného vybavení a zdravotnického personálu a vrátit se s přistávacím modulem i jeho posádkou. Pod slovem „kamkoli” si představte „ruské kamkoli”, tedy nekonečné spektrum podmínek od bažin přes hluboký sníh až po vodu a tekuté písky. Všude v těchto místech mohly skončit přistávacího moduly kosmonautů po příletu z vesmírné mise a úkolem nového auta bylo modul vytáhnout z libovolného místa, naložit jej na palubu a postarat se jeho posádku.

Náročným zadávacím podmínkám bylo obětováno mnoho úsilí, prvním nekompromisním výsledkem ale bylo monstrum se šesti koly zvané ZIL-5901 nebo také PEU-2. Dlouhý terénní přepravník jako první plně dostál nařízeným požadavkům, měl být schopen zakročit za všech klimatických podmínek v různých obdobích roku a v jakékoliv části Sovětského svazu. Speciál byl dle pokynů určen k bezpečnému splnění vyhledání a evakuace sestupného modulu i jeho osazenstva.

Základním předpokladem správně navrženého transportéru byla průchodnost zasněženým terénem. Výsledky raného testování ukázaly, že nejtěžší oblastí je Sibiř a střední Ural, kde hloubka sněhu dosahovala v průměru jeden metr. Zkoušky také předpověděly dobrou adaptaci na další nestabilní povrchy - stroje, které měly dobrý výkon na sněhu, docela úspěšně zvládaly stejný úkol v bažinatých a písečných oblastech.

V listopadu 1967 byl dokončen návrh PEU-2. Technici měli před sebou pečlivě zpracovanou dokumentaci základní konstrukce včetně dodatečného vybavení. Státní hodnotící komise po přijetí technického projektu posoudila všechny předpoklady spolehlivého dopravování potřebného nákladu a příslušných osob a návrh tohoto vozu schválila. První pojízdný kus byl dokončen 22. dubna 1970, jistě ne náhodou na 100. výročí narození V. I. Lenina.

Monstrózní vyhledávací a evakuační PEU-2 byl zhotoven na základě terénního vozidla ZIL-135L s šesticí kol z verze E167. V přední části byla umístěna prostorná kabina z polyesterové pryskyřice se skleněným vláknem určena pro cestující a astronauty. Všechny stěny, strop a podlaha byly vyrobeny na principu dvojitého opláštění a sklo mělo taktéž dvojitou konstrukci. Interiér byl vybaven klimatizačními systémy s dvěma kompresory, které měly automatické ovládání. Co se týče systému vytápění terénního vozidla, zpočátku sloužila dvě topná tělesa. Radiátory byly instalovány v kabině a připojeny k chladicímu systému motorů. V případě velmi nízkých teplot se dal použít také kotel na tuhá paliva - něco takového byste v autě asi nečekali.

V interiéru našlo místo 10 dospělých osob, celkově ZIL uvezl tři tuny nákladu. Vlastní rozměry sovětského off-roadu byly neskromných 11 665 x 3 275 x 3 050 milimetrů (délka x šířka x výška v mm), světlá výška od země dosahovala 720 milimetrů. Kolos o hmotnosti 16 tun poháněl vpřed pár osmiválcových benzínových motorů ZIL-375 o objemu 6,9 litru s karburátory. Jednotky produkovaly výkon 268 kW (365 koní). Maximum na souši znamenala rychlost 73 km/h, ve vodě pak 9 km/h.

Přibližně uprostřed těžkého automobilu za místem pro cestující našla místo nákladová plošina s hydraulikou určená pro odvoz kosmických lodí z místa dopadu. Pohonné ústrojí dunělo až na konci vozu, kam vývojáři napasovali také lodní šroub. Standardní výbavou byl naviják s kabelem o délce 65 metrů, který umí vyvinout sílu až sedmi tun.

Praktické testy probíhaly po celém dnešním Rusku a hledaly ty nejtěžší představitelné podmínky. Zkoušky ukázaly vůz v pozitivním světle, hromotluk obstál na suchu i ve vodě, ve sněhu, v bažinách i písku. Interiér vozidla se jevil jako prostorný a pohodlný, nevýhodou ovšem byla nemožnost letecké přepravy. Nutné povolení k jízdě po veřejné silnici bylo v SSSR spíše druhotnou formalitou.

Megalomanský plán byl ale nakonec vládou zastaven, paradoxně kvůli jeho přílišné komplexnosti. Vůz toho chtěl dělat až moc naráz a během testů docházelo k častým poruchám. Auto dokázalo projet vším a zvládlo vše, co po něm bylo žádáno, jenže i kvůli tomu se stalo moc těžkým a nemožnost přepravy vrtulníky byla pro jeho úspěšné nasazení velkou komplikací. PEU-2 se tedy nakonec dočkal jen zkušebních „výlovů”, na jeho ostré nasazení nikdy nedošlo.

Vedení SSSR se raději rozhodlo dát přednost dvěma menším a lehčím řešením v podobě zmíněného Modrého ptáka - nebyl tak všestranný, dva stroje najednou ale zvládly odvoz kosmonautů a nákladu zvlášť a helikoptéry s nimi neměly problém. Gigant jménem PEU-2 skončil v zapomnění a málem jej sežral zub času, díky práci nadšenců byl ale zachráněn. Dnes jej připomíná expozice v moskevském muzeu zaměřujícím se právě na podobná monstra z časů SSSR.

Do služby bohužel nezamířil a jediný existující prototyp málem skončil ve šrotu

Tento exemplář byl nakonec zachráněn, dnes jej v perfektním stavu vystavuje moskevské muzeum zaměřující se právě na podobná monstra z časů SSSR

Mirek Mazal