Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Minské Automobilové Závody roku 1985 dokončily dva prototypy, jež měly převážet největší rakety. Dodnes o nich nikdo nechce pořádně mluvit.

Rusko je zemí netušených možností a za dob Sovětského svazu to nebylo jinak, jak se tehdejší garnitury snažily svět přesvědčit. Spíše naopak. Jedny z nejimpozantnějších vynálezů, které mohly jezdit po silnicích, se však Sověti snažili držet pod pokličkou. Byly to výsledky projektů MAZ-7606 a 7607, obří náklaďáky, které měly 16, resp. 24 kol. A všechna byla poháněná.

Na konci 70. let začaly v Minském Automobilovém Závodě (odtud název MAZ) práce na stroji, jehož účel nebyl veřejně známý ani tehdy a nevíme o něm nic ani dnes, osmadvacet let po pádu železné opony. Důvod pro jeho stavbu ale byl ve vojenství a měly se jím stěhovat rakety, napěchované ať už konvenční trhavinou, nebo atomovou náloží.

Jako první se pod projektem Celina-2 ukázala v roce 1984 dvě vozidla MAZ-7606, která měla šestnáct kol. O dostatek výkonu se nestaral žádný obyčejný motor - byla to plynová turbína z tanku, která na kola posílala 1 250 koní. A kromě toho vůz měl ještě relativně obyčejný 330koňový vznětový motor. Pro přenos výkonu tu byly dvě hydromechanické převodovky. Stroj mohl vézt až 220 tun, byl 6,8 metru široký, 32,2 metru dlouhý a téměř 3,5 metru vysoký.

MAZ-7907 vznikl v roce 1985 a jeho parametry jsou také více než impozantní - je dlouhý přes osmadvacet metrů, široký 4,7 metru a vysoký asi 4,3 metru bez nákladu. Pro představu - to je tak akorát do průměrného českého dálničního tunelu o dvou jízdních pruzích. Okolo stroje by moc místa nezbylo. MAZ-7907 vážil 65,8 tuny prázdný a uvezl 150 tun.

Průměr každého ze čtyřiadvaceti kol byl přes dva metry, většina zatáčela a všechna byla poháněná. Je to tak nejspíš jediné vozidlo na světě, které má pohon 24x24. Motory byly stejné, tedy turbína o 1 250 koních a 330koňový diesel. Dohromady tedy pohonné jednotky dokázaly vygenerovat až 1 580 koní a o jejich přenos na kola se tady stala komplexní, prý efektivní elektronická převodová soustava namísto hydromechanické v 7606.

Maximální rychlost ale odpovídala spíš hmotnosti než výkonu - 25 km/h. Po běžných cestách tak tento stroj moc nejezdil, ale zčásti i proto, aby ho nebylo vidět. Například pro testování údajně vyjížděl z hangáru podle přesného časového schématu, kdy nad Minskem nebyly žádné špionážní satelity.

Účel částečně vyšel najevo později, kdy byly dva prototypy MAZ-7907 přestěhovány do Volgogradu. Nikoliv však po silnici, byly částečně rozebrány, převezeny vlakem a na místě zase složeny. Díky kapacitě 150 tun na nich Sověti vozili stotunové rakety RT-23 Moloděc. Pak byly stroje převezeny zpět do Minsku a slehla se po nich zem.

Zhruba deset let poté, v roce 1996, si údajně dva běloruští podnikatelé koupili říční loď. Museli ji ale nějak dostat z řeky Beresina na jezero Narač a nic, co tehdy v Bělorusku existovalo, nebylo schopno 88 tun těžké plavilo přestěhovat. Nějak věděli o existenci strojů MAZ-7907 a jeden si na tuto cestu vypůjčili. 200 kilometrů jim rychlostí 5 km/h údajně trvalo čtyři dny. V cíli prý řidič vjel do jezera a loď tam vypustil. Toto ponoření vojenskému vozidlu údajně nijak neuškodilo, až na cestě zpátky však selhalo převodové ústrojí a vůz musel být zpátky do Minsku odtažen.

V současnosti jsou prý oba dva MAZy-7907 v minské továrně. Jeden z nich je údajně muzejním exemplářem a je udržován ve funkčním stavu, ale bohužel za cenu kanibalizování na tom druhém. O skutečném účelu stavby těchto strojů údajně dodnes nikdo nechce mluvit, ale z tajností při stavbě a převážení obřích raket si můžeme udělat docela dobrou představu...

MAZ-7907 posloužil i k převozu 88t lodě, jeho skutečný účel ale leží jinde

Dobrou představu o monstróznosti tohoto stroje poskytnou i technické nákresy a 3D-model

Jeho předchůdce MAZ-7906 byl širší, ale nižší

Marek Bednář