Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Na počátku 80. let jste mohli u Mercedesu vybírat jen ze 7 vozů. S příchodem modelů 190 a 190E začala expanze, která přinesla násobně více možností.

Při pohledu na současnou nabídku modelů značky Mercedes-Benz se zdá být až neskutečné, že před nějakými třemi dekádami jste si mohli vybrat pouze ze sedmi vozů. Na mysli tím přitom nemáme celé modelové řady, nýbrž opravdu jen sedm možností, jak do garáže zaparkovat automobil s třícípou hvězdou ve znaku. S výjimkou jednoho kupé, jednoho roadsteru a jednoho užitkového modelu to byly čtyři sedany, všechny přitom byly zacíleny na náročnější klientelu. Rozličné faktory ale značku postupně přiměly ke vstupu do zcela nových segmentů cílících na mnohem širší skupiny zákazníků.

Díky tomu se tak již před rokem 1977 začala v hlavách designérů rýsovat budoucí třída C. Představena byla o pět let později, přičemž užívala interní označení W201. Veřejnosti ale byla známa spíše pod názvy 190 a 190E (či případně pod přezdívkou „baby Benz“), neboť oficiální pojmenování třída C přišlo až v roce 1993. Tedy po ukončení působnosti tohoto modelu, který právě nyní slaví své třicáté narozeniny.

Samotný vývoj přitom rozhodně nebyl ponechán náhodě, Mercedes za vývoj modelové řadu W201 utratil přes dvě a čtvrt miliardy tehdejších německých marek, což by byla i dnes vysoká částka. Automobilka později sama přiznala, že vůz je „masivně přetechnizovaný“, což dokládal pohled na ABS, předpínače bezpečnostních pásů, víceprvkovou zadní nápravu nebo vícebodové vstřikování paliva.

Kromě vytříbené techniky se však Mercedesy 190 a 190E pyšnily neskutečnou spolehlivostí. Většina exemplářů totiž zvládla ujet na 500 000 km bez jediného vážného mechanického problému. A to dokonce i v těch případech, kdy se o pohon staral turbodiesel, tedy motor, který v 80. letech nebyl z hlediska vývoje zdaleka na špici.

Automobilka se přitom neomezila pouze na jediné provedení, v nabídce tak figurovaly hned čtyři dieselové jednotky s objemem od dvou do dvou a půl litru. V případě benzinových motorů pak bylo možné zpočátku sáhnout po dvoulitru naladěném na 91 nebo 124 koní.

Později dorazil také 2,3litrový motor, který se stal základem pro pohonnou jednotku vyvinutou britskou firmou Cosworth. Ta v závodní verzi nabízela až 320 koní, v silničním provedení však byl výkon snížen na 190 koní. Tato síla přitom stačila na zrychlení z klidu na stovku pod osm sekund a nejvyšší rychlost 230 km/h.

Mercedes pak v roce 1988 přišel s navýšením objemu na 2,5 litru, přičemž následně byla použita i technika čtyř ventilů na válec. Výkon tak u modelu EVO II vyšplhal na 235 koní, díky čemuž se vůz rozjel až na 250 km/h. S koeficientem odporu vzduchu 0,32 byl navíc nejaerodynamičtějším čtyřdveřovým automobilem světa. Upravovaly se i závodní verze, které v závěru výroby dosáhly výkonu 350 koní. V roce 1992 navíc Klaus Ludwig vyhrál se speciálem AMG 190E EVO II vyhrál německé mistrovství cestovních vozů DTM.

Náklady vložené do vývoje zcela nového modelu se tak nakonec vyplatily, což stvrdilo 1 879 629 prodaných exemplářů a započetí úspěšného příběhu, který si dnes říká třída C.

Petr Prokopec