Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Za jeho zrodem stál Ferdinand Porsche, který speciál dlouhý 8,2 m vybavil motorem V12 o objemu 44,5 l. Přesto to s ním nedopadlo nejlépe.

O stanovení nových světových rychlostních rekordů se lidstvo snažilo ještě před samotným vynálezem automobilu. Patentovaný vynález Karla Benze však mnohému napomohl. I když před rokem 1900 věci příliš slibně nevypadaly. Tempu tehdejších tří- a čtyřkolových vozidel se snadno mohli postavit i pomalejší běžci, přičemž takový Usain Bolt by zřejmě řadu výrobců přiměl ke změně činnosti. Jamajský sprinter se naštěstí narodil o nějaký ten pátek později, a tak mohl Benz, Gottlieb Daimler, Wilhelm Maybach a další zdokonalovat spalovací motory i karoserie a tím nabírat na tempu.

Opravdové závody ve „zbrojení” přišly v 30. letech minulého století, a to zásluhou nacistického Německa, které chtělo být první na všech frontách. Symbolismus skrývající se v podstatě závodních vozů chápal především říšský kancléř Adolf Hitler, který v roce 1933 na autosalonu v Berlíně odstartoval program „vysokorychlostního německého automobilového průmyslu“.

Do závodních týmů Mercedesu a Auto Unionu začaly proudit nemalé státní peníze, což se okamžitě projevilo na dominanci Stříbrných šípů na všech závodních okruzích. Pozemní rychlostní rekordy však bohužel pro Führera držely jiné národy. Zejména pak Velké Británii, neboť tamní jezdec Malcolm Campbell dosáhl v roce 1931 hodnoty 395,5 km/h. O čtyři roky později se pak Campbell stal prvním člověkem na světě, který řídí automobil rychlostí 485 km/h. A to dokonce ve dvou směrech, což odpovídá současným požadavkům Guinnessovy knihy rekordů. Německému národu je tím vmeten velký políček do tváře.

V jeho důsledku firmy Auto Union a Mercedes-Benz vybraly rovný úsek dálnice mezi Frankfurtem a Darmstadtem za centrum všech budoucích pokusů o zdolání rychlostních rekordů. Komunikace by přitom měla být uzavřena. Jenže v roce 1937 německá preciznost očividně nebyla na stejné úrovni jako nyní, o čemž se mohl přesvědčit Bernd Rosemeyer při cvičném pokusu za volantem Auto Unionu. Provoz na dálnici byl totiž uzavřen pouze v jediném směru, k nehodě tak nedošlo jen zázrakem. Rosemeyer navíc téhož dne dosáhl „pouze“ rychlosti 389,6 km/h. Německo se proto rozhodlo, že na dálnici A5 budou pravidelně probíhat tzv. Rychlostní týdny.

První z nich se konal hned v lednu 1938 a měl dva poněkud tragické hrdiny. Rosemeyera a Rudolfa Caracciolu, který sedlal konkurenční Mercedes-Benz. Německý pilot s italskými kořeny totiž v roce 1933 hrozivě havaroval v zatáčce Tabac při tréninku na Velkou cenu Monaka a takřka přišel o pravou nohu. Zranění nakonec vyústilo v doživotní kulhání, neboť noha se mu o 5 cm zkrátila. Mnohem horší ranou ale pro jezdce byla smrt manželky, kterou tou dobou během léčebného pobytu v Luganu zasypala lavina. Caracciola na několik měsíců zcela opustil závodní svět a dokonce zvažoval konec kariéry, Louis Chiron, další z legendárních pilotů, ho však nakonec přemluvil k opaku.

Rudolf Caracciola si velmi vážně poranil pravou nohu při tréninku na Velkou cenu Monaka v roce 1933. Při rehabilitačním pobytu v Luganu jeho ženu navíc zasypala lavina

Již v roce 1935 Caracciola za volantem Mercedesu W125 získal mistrovský titul, přičemž k poražení Rosemeyera mu stačí vítězství v pouhých 3 závodech. Následující roky však nadvláda nad závodními tratěmi - a s tím i spojená sláva a finance - pomalu přechází k Auto Unionu. Tedy až do mrazivého rána 28. ledna 1938, kdy Caracciola usedl do Mercedesu W125 Rekordwagen, což je mnohem aerodynamičtější verze jeho mistrovského vozu poháněná motorem V12 5,5 l o výkonu 736 koní. Za jeho volantem německý pilot dosáhl rychlosti 432,7 km/h, což je dodnes nepřekonaný rychlostní rekord dosažený na rychlostní silnici. Tím Caracciola de facto překonává i Campbella, neboť ten laťku nastavil na solném jezeře v Bonneville.

Pro Rosemeyera to znamenalo hozenou rukavici, tentokráte ovšem jeho střet s nedůslednou precizností končí fatálně. Auto Union totiž oproti předchozím rychlostním pokusům upravilo příď aerodynamického speciálu poháněného motorem V16. Díky tomu se ovšem pod vůz dostalo příliš mnoho vzduchu. Ten následně nadzdvihnul podlahu a připravil Rosemeyera o kontrolu nad řízením. Německý pilot v rychlosti 429 km/h vylétl z dálnice a na místě okamžitě zemřel. Ani to ovšem Hitlera nepřesvědčilo o ukončení zbrojení. Zvláště, když na druhé straně Atlantiku Velká Británie na solných pláních sázela jeden rekord za druhým.

John Cobb, další z rychlých Britů, dosáhl na solných pláních v Bonneville rychlosti 592 km/h. Použil k tomu Railton Special

Když se pak Johnu Cobbovi v roce 1939 povedlo jet rychlostí 592 km/h, odstartovalo Německo speciální projekt, na jehož konci měl stát nejrychlejší automobil všech dob. U jeho zrodu přitom stála další dvě slavná jména automobilové historie. Tou první byl závodní jezdec Hans Stuck, který se těšil Hitlerově velké přízni. Snadno tak německého vůdce přesvědčil, aby Třetí říše sponzorovala Auto Union při vývoji rychlostního monstra. Značka však kupodivu odmítla, a tak byl nakonec celý projekt přesunut k Mercedesu. Souběžně s tím změnil zaměstnavatele také další Hitlerův chráněnec, rodák z českých Vratislavic Ferdinand Porsche.

Ten na projektu, posléze známém jako Mercedes-Benz T80, pracoval již od počátku a tak nejprve vůz projektoval na nejvyšší rychlost 550 km/h. Rekord stanovený Cobbem v Bonneville však technického génia přiměl k posunutí laťky na 600 km/h. Podle kalkulací, které Porsche provedl, by ale k takové rychlosti bylo potřeba minimálně 3 000 koňských sil. Takovým výkonem ovšem nedisponovala žádná standardní pohonná jednotka na světě. Na řadu tak přišel experimentální kompresorem přeplňovaný a vodou chlazený motor V12 používaný ve stíhacích letadlech a bombardérech.

Motor Mercedesu T80 vycházel z 44,5litrové pohonné jednotky stíhacích letounů a bombardérů. S výkonem 3 000 koní měl vozu s hmotností 2,7 tuny umožnit rychlost 750 km/h

Jeho třetí verze DB 603 o objemu 44,5 litrů spalovala směs metyl alkoholu (63 %), benzenu (16 %), etanolu (12 %), acetonu (4,4 %), nitrobenzenu (2,2 %), leteckého benzínu (2 %) a éteru (0,4 %), do které se pro navýšení tlaku a vylepšení chlazení vstřikovaly injekce vody a metanolu. Tím byla zajištěna požadovaná síla 3 000 koní. Na její přenos však musel Mercedes-Benz T80 použít tři nápravy, z nichž dvě byly poháněné a navíc vybavené primitivní verzí kontroly trakce. Projektovaná rychlost ale díky všem těmto pokrokům narostla na 750 km/h.

Cena projektu T80, který se vyznačoval délkou 8,2 m, šířkou 3,2 m, výškou 1,74 m a hmotností 2,7 tuny, ovšem také nebyla malá. V roce 1939, kdy byl vůz dokončen, totiž vyšel na 600 000 říšských marek. Tedy na částku, za jejíž aktuální ekvivalent by dnes byla Řecku umazána velká část dluhu. Hitler vůz okamžitě překřtil na Černého ptáka (Schwarze Vogel), což bylo trochu zarážející. Aerodynamická karoserie designéra Josefa Mickla byla totiž lakována národní stříbrnou barvou, kterou zdobila německá orlice a svastika.

Navzdory délce přesahující osm metrů a třem nápravám nabízel Mercedes-Benz T80 pouze jediné sedadlo. A to bylo již od počátku vyhrazeno chráněnci Adolfa Hitlera, závodnímu jezdci Hansi Stuckovi

Snad ještě paradoxnější ovšem je, že překladem do angličtiny máme slovo Blackbird, což je název užívaný pro americký Lockheed SR-71. Shodou okolností nejrychlejší pilotem řízený stíhací letoun světa. K přepsání dějin německým předchůdcem ale nedošlo. Rekordní pokus Hanse Stucka za volantem Mercedesu T80 byl totiž naplánován na leden 1940. Nejprve totiž k jeho uskutečnění musela být postavena dálnice mezi Dessau a Lipskem (dnešní A9), na které by se nacházela 10 km dlouhá rovinka.

Mezitím však Evropu pohltila druhá světová válka. Pokus o rekordní jízdu byl zrušen a Mercedes T80 automobilka opatrně rozmontovala a jednotlivé kusy uschovala v Rakousku. Separován byl pouze motor, pro který mělo Německo uplatnění v létajících strojích Luftwaffe. Plány na její sestavení by ovšem značce měly zůstat. Stejně jako zubu času odolala i samotná karoserie, kterou si nyní můžete vychutnat na vlastní oči v muzeu značky ve Stuttgartu.

Zajímavé by přitom bylo, pokud by se Mercedes-Benz rozhodl po více než 70 letech ukázat, co jeho šestikolové monstrum dokáže - alespoň na papíře je to totiž pořád nejrychlejší Mercedes vůbec. Také byste chtěli být u toho?

Mercedes-Benz T80 měl být nejrychlejším automobilem světa. Podle přání Adolfa Hitlera mu totiž Ferdinand Porsche naprojektoval nejvyšší rychlost 750 km/h. K reálnému ověření ale kvůli příchodu druhé světové války nikdy nedošlo

S Mercedesem W 125 Rekordwagen dosáhl Rudolf Caracciola 12. ledna 1938 rychlosti 432,7 km/h. Oproti zámořským rychlostním rekordům se tak stalo na veřejné dálnici

Poslední snímky Bernda Rosemeyera vznikly při jeho pokusu o překonání Caracciolova rekordu. Jeho Auto Union havaroval v rychlosti 429 km/h

Petr Prokopec