Autoforum

/

Foto: Mercedes-Benz

Už jsme si bohužel zvykli na to, že normální motor je dnes litrový tříválec a i za dvoulitr v nabídce nového modelu musíme být vděční. Na začátku 90. let měli technici mnohem méně svázané ruce.

Dnes se stalo normou dolovat v případě motorů co nejvíce z co nejmenšího balení. Mercedes tak dnes nabízí pro silniční modely dvoulitrové turbo s výkonem přes 400 koní a zdaleka v tom není sám. Je dnes skoro ostuda, když podobné pohonné jednotky ve vrcholných verzích nekoketují s hranicí alespoň 300 koní, vedle nich pak existují věci jako 500koňové třílitrové šestiválce, 600koňové čtyřlitrové osmiválce, 200koňové 1,5litrové tříválce a podobné agregáty.

Na začátku 90. let panovala v automobilovém světě docela jiná situace. Downsizing byl skoro neznámý pojem a technici automobilek mysleli na úplný opak. Bylo znakem prestiže nabídnout zejména ve špičkových modelech co největší motory s co nejvyšším počtem válců, a tak vznikla monstra jako BMW 767i. Na samotném vrcholu těchto snah ale chtěla nepřekvapivě stanout docela jiná značka - Mercedes-Benz.

Třícípá hvězda zejména tehdy vnímala jakousi přetechnizovanost jako znak vyspělosti, a tak se technici firmy předháněli v tom, kdo přijde s na jednu stranu ještě absurdnější, na tu druhou ale také ještě fantastičtější myšlenkou.

„Mercedes je firma postavená okolo technologických prvenství, a tak technici mají neobvyklou míru svobody přinejmenším přemýšlet o neobvyklých řešeních,” říká mluvčí firemního archivu. Právě v něm se najdou dokumenty k vývoji motoru, jaký svět nikdy dříve - a v sériové výrobě ani nikdy později - nepoznal a stěží kdy pozná: 18válci se zdvihovým objemem 8 litrů.

Nic takového skutečně nikdy nenabídly ani značky jako Rolls-Royce, až později se 18válec objevil v konceptech moderních Bugatti pod taktovkou koncernu VW, do produkce ale nedoputoval. To samé bohužel stihlo nápad motorářů třícípé hvězdy, idea je to ale dodnes poutavá.

Aby případný vývoj a výroba nestály moc, založili technici zamýšlenou novinku na existujících motorech. Uspořádání dvou řadových devítiválců v řadě by bylo příliš dlouhé a z podstaty nedokonalé, volba tedy padla na tři 2,6litrové řadové šestiválce z existujících modelů značky. Ty byly stejně jako později u Bugatti spojeny v motor, kterému lze říkat W18 nebo T18 podle toho, jak se na něj podíváte, které svíraly řady válců v úhlu 75,5 stupně.

Výsledkem měla být špičková verze Mercedesu W140 zvaná 800 SEL s až 490 koňmi a 750 Nm, v té by motor měl 3 ventily na válec, ostřejší varianta s 5 ventily by dávala až 680 koní a 800 Nm. To všechno bez turba v noblesním sedanu plném luxusu.

Jak už ale asi tušíte, tento motor se realitou nikdy nestal. Na stůl jej dostalo vedení Mercedesu, které myšlenku pečlivě zvážilo, po úvaze se ale stejně jako BMW rozhodlo cestou ještě větších motorů nejít. Automobilka totiž zrovna vyvíjela nový šestilitrový V12 s až 408 koňmi, který se ji zdál být dostatečně silný a dostatečně noblesní pro všechna zamýšlená využití.

Vedení firmy patrně mělo pravdu, W18 by byl velký rozmar. Přesto je škoda, že Mercedes 800 SEL nakonec nevznikl - dnes je vývoj či výroba podobného motoru něčím zcela nepředstavitelným a pohled na pár přežívajících kusů by nám zřejmě ježil chlupy na těle strachy z obav, co se stane, až je někdo nastartuje.

Nakonec ale vedení došlo k závěru, že motor W18 je vedle nové dvanáctiválcové verze trcohu zbytečný luxus, dostali jsme tedy nakonec „jen” model 600 SEL. Foto: Mercedes-Benz

Zdroje: Auto Bild, Mercedes-Benz

Petr Miler