Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Dva 1,5litrové osmiválce daly dohromady tři litry, 16 válců a 395 koní. V roce 1966 supersilný motor, bohužel zoufale nespolehlivý.

Motory typu boxer, tedy ploché s protiběžnými písty, jsou vcelku známé, zejména příznivcům značek Porsche či Subaru. A fanoušci Formule 1 jistě vědí, že také v tomto sportu se v minulosti používaly, například s dvanácti válci. V Británii ale vznikl boxer ještě větší - šestnáctiválcový. Na takové množství válců měl docela malý objem, byl to jen třílitr.

V roce 1966 povolovala pravidla F1 buď 1,5litrové přeplňované motory, nebo atmosférické třílitry. Tým British Racing Motors mohla postavit vidlicový dvanáctiválec, rozhodla se však pro velmi zajímavý, ale také velmi složitý šestnáctiválcový boxer konstruktérů Tonyho Rudda a Geoffa Johnsona. To byl motor, označený jako BRM P75 nebo také H16.

Byly to v podstatě dva 1,5litrové osmiválcové boxery, položené na sobě. Každý měl svou vlastní klikovou hřídel, konstruktéři je spojili ozubenými koly. Tyto osmiválcové boxery byly původně vidlicovými motory, konstruktéři je ale upravili. Výsledný šestnáctiválec byl velmi silný - dával 395 koní při 10 250 otáčkách za minutu - ale s 250 kg hmotnosti byl příliš těžký a také zoufale nespolehlivý. Tým si vysloužil přezdívku British Racing Misery (trápení).

První verze šestnáctiválce měla 32 ventilů, tedy dva na válec. Tyto motory jezdily v šasí Lotus 43, které vzniklo v podstatě jen pro tento účel. Existovala také 4,2litrová verze šestnáctiválce, která měla původně závodit v šasi Lotus 42, ale nikdy k tomu nedošlo, protože tato kombinace byla z různých důvodů nevhodná. Tato verze vznikla jako kombinace osmiválců o objemu 2,1 litru, které se také používaly, a to dokonce i týmy BRM a Lotus - v prvním roce nových pravidel totiž údajně bylo málo konkurenceschopných třílitrových motorů. Do Lotusu 42 se nakonec montovaly klasické vidlicové osmiválce od Fordu.

Lotus 43 s třílitrovou H16 zvítězil pouze v jediném závodě světového poháru na okruhu ve Watkins Glen, řídil Jim Clark. Vyhrál přesto, že přímo na startu začaly z motoru vytékat kapaliny, jak vidíme i na jedné z fotografií; dvouhodinový závodní zápřah však motor vydržel a dovezl Jima Clarka k jeho druhému vítězství americké velké ceny.

Pro rok 1967 se změnily hlavy válců na čtyřventilové, ventilů tedy bylo celkem 64. Tato varianta sice měla dokonce 420 koní, byla však ještě složitější a ještě méně spolehlivá. Nikdy nezávodila; BRM se rozhodlo do Lotusů 43 montovat vidlicové dvanáctiválce, které do té doby prodávalo soukromým týmům a které byly v závodech docela úspěšné.

Perspektivu tehdy zajímavého nápadu zhatila právě jeho složitost, ze které pramenila nespolehlivost. Nahradily ho vidlicové dvanáctiválce, které jsou sice stále šlechtou mezi motory, ale oproti dvěma osmiválcovým boxerům položeným na sobě jsou zoufale obyčejné. BRM H16 bude už zřejmě jednou pro vždy tím nejúchvatnějším, který kdy Formule 1 poznala...

Marek Bednář