Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Elektronická stabilizace je dnes povinnou výbavou všech nových aut, ještě před 30 léty ale neexistovala ani v teoretické rovině. Až jednou...

Systém ESP dnes znají snad všichni a pokud máte auto vyrobené během posledních čtyř, pěti let, s největší pravděpodobností ho máte na palubě. Obecně také spousta lidí tuší, že vznikl někdy v první půlce 90. let a že ho jako první měl Mercedes třídy S, protože ten většinou dostává nové a drahé technologie jako první, nebo aspoň mezi prvními.

Co se ale obecně neví, je, kde nápad k vytvoření ESP - Electronic Stability Programme, elektronický stabilizační program - vůbec vznikl. Nebylo to na pondělní poradě té či oné firmy, ale na palubě Mercedesu W124 ve švédském příkopu. Není to žádná metafora - vývojář Mercedesu sjel se zledovatělé silnice do příkopu a než přijela odtahovka, která by ho dostala ven, měl čas přemýšlet.

Psal se rok 1989 a Mercedes testoval auta ve Švédsku; automobilky to dělají dodnes. Tehdy se testování účastnil konstruktér Frank-Werner Mohn, který při jízdě s třídou E W124 nezvládl jednu ze zatáček na zledovatělé vozovce a skončil s autem v příkopu. Zatímco čekal na odtahovku, napadlo ho, jestli by se ABS - tehdy horká novinka - nedalo využít ještě nějak, aby se situace jako ta jeho stávaly méně.

Co kdyby ABS mohlo nějak komunikovat s nějakou řídící jednotkou, která by v reálném čase sledovala úhel natočení volantu, příčné zrychlení a další údaje? A co kdyby na základě nich jednotka upravovala výkon motoru a brzdila jednotlivými koly tak, aby se zamezilo smyku a návštěvě příkopu?

Firma Bosch už tehdy pracovala na něčem podobném, ne ale tak sofistikovaném. Její systém byl v podstatě jen rozšířeným ABS a aktivní byl jen ve chvíli, kdy řidič šlápl na brzdový pedál. Mohn by chtěl mít systém aktivní neustále. A právě tenhle rozdíl stojí za tím, že právě Mohnova idea je základem dnešních ESP. Leckdy ad absurdum, že systém nejde vypnout, ale to předbíháme.

Když se Mohn s týmem vrátili zpátky ze Švédska do Stuttgartu, představili nápad vedení a dostali posvěcení k tomu, aby začali stavět prototyp. První překážka se objevila velmi rychle - neměli gyroskop, který by měřil příčné zrychlení. Šli do hračkářství, koupili malý vrtulník na dálkové ovládání, rozebrali ho a použili gyroskop z něj.

Fungovalo to, ale jen jako důkaz, že to bude fungovat, nic víc - senzor byl příliš pomalý. Získali tedy jiný, původně ze sovětské balistické rakety Scud, ovšem dostatečně rychlý na to, aby mohl fungovat v jedoucím autě. S tím už dokázali postavit dobře fungující prototyp - a v březnu 1991 ho prezentovali vedení.

Způsob představení byl poněkud netradiční. Profesionální testovací jezdec zajel kolo trati vytyčené na zamrzlém jezeře v normálním autě, načež jeden z členů vedení Mercedesu, o kterém se vědělo, že je za volantem bázlivý, měl jet stejné kolo s ESP. Byl skoro stejně rychlý. Když bylo ale ESP vypnuto, vylétl z trati hned v první zatáčce. „Jakmile představenstvo vidělo, že tahle technologie dokáže v zatáčce zamezit smyku, ihned ji schválilo. V té době to bylo zjevení,” vzpomíná Mohn.

Než se ESP stalo standardem byť u třídy S, pár let to trvalo. Konkrétně do roku 1995, kdy tento systém dostala generace W140. Velmi brzy ale Mercedes dal tuto technologii zdarma k dispozici subdodavatelům i ostatním automobilkám, což je jinak velmi neobvyklý krok. Důvod byl jednoduchý - nedokázal vyrábět dost systémů ABS s ESP, aby nasytil obrovskou poptávku.

V roce 1997 švédský magazín Teknikens Värld prováděl losí testy několika různých automobilů, mimo jiné i tehdy nového Mercedesu třídy A W168. Možná si budete pamatovat zejména na výsledek - třída A se převrátila v pozoruhodně nízké rychlosti. Mercedes na to reagoval nejen přidáním ESP do aut vyrobených po tomto testu, ale dokonce svolal 2 600 už vyrobených aut, aby do nich ESP dodatečně přidal.

Dnes je ESP povinnou součástí výbavy všech nově prodávaných aut nejen v Evropě, ale i v USA - mají ho i nejmenší auta typu Škody Citigo. Bohužel, u spousty z nich nejde vypnout ani omezit jeho činnost. Jeho přínos těm, kteří o něm nevědí a kterým ESP jen slouží, je ovšem mnohem větší.

Takhle k ESP přistupuje i jeho vynálezce, byť poskytnutí systému ostatním kdysi těžce nesl. „Uvnitř mě to pálilo, protože to byl můj vynález a byl prostě zadarmo předán ostatním. Ale dnes vidím, že rozhodnutí učinit jej dostupným všem bylo to nejlepší možné, umožnilo to jeho rozšíření do všech aut,” říká dnes již veterán vývoje, který letos odchází do důchodu po 35 letech u Mercedesu. Pokud vám někdy na silnici ESP zachránilo krk, protože dokáže věci, které pár pedály a volantem prostě nesvedete, vděčíte za to do značné míry právě jemu. Třebaže je pravděpodobné, že by dříve nebo později měl podobný nápad i někdo jiný, jeden člověk musel být první. A byl to právě Mohn, ve švédském příkopu v zimě roku 1989...

Marek Bednář