Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Miura je jeden z nejslavnějších sporťáků historie a většina majitelů s nimi sotva jezdila a jezdit. Šáh Pahlaví měl aut stovky a i těch vzácných si užíval.

Když si politik koupí sportovní auto a bude s ním jezdit tak, jak se s takovým autem sluší, nemusí to být problém. I mezi politiky mohou být automobiloví nadšenci a mají svůj plat, takže si můžou na Porsche našetřit anebo ho splácet. Přiznejme si, nová devětsetjedenáctka se snáze pořizuje z ministerského platu než z průměrné mzdy a stejně tak se s ním lépe provozuje.

Jenže to obvykle nedělají. Jednak to není dvakrát moudré, protože popularitu si tím obvykle nezískají (vzpomeňme u nás Petra Bendla) a pokud to přece jen udělají, stejně je obvykle neoznačíte za automobilové nadšence. Třeba takový Donald Trump měl výjimečných aut spoustu, naposledy byla řeč třeba o jeho Ferrari F430, nikde jsme ale nezaznamenali, že by to byl člověk, který by tyto vozy pravidelně „větral” na okruhu. Jakožto člověk s jměním v řádu miliard dolarů si takové vozy prostě kupoval jako my si koupíme nové boty - je to věc, kterou si můžeme dovolit a když se nám líbí, pořídíme si ji, ne nutně s entuziazmem.

Přesto existoval přinejmenším jeden vrcholný státník, který auta miloval a používal je způsobem, který svědčí o jeho vášni. Je otázka, jak se na něj dívat - někdo jej označí za diktátora, jiný za demokrata a reformátora a pravdu budou mít tak trochu všichni. Je to Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh, který se pokusil z Íránu udělat moderní zemi. V průběhu své vlády ale poněkud přestal brát ohledy na to, zda s tím lid souhlasí nebo ne, a tak byl nakonec svržen. Než se to ale stalo, dal dohromady úctyhodnou sbírku aut, kterou nedal dokupy jen proto, že mohl.

Jeho kolekce byla tak velká, že Národní automobilové muzeum v Tehránu je dnes složeno téměř jen z jeho aut. Je tu několik Rolls-Royců Phantom a vrcholových Mercedesů, ale také tu jsou vozy Porsche, Lamborghini či Ferrari a motorky Honda a Harley-Davidson. K oněm Lamborghini patřily i čtyři Miurya právě o dvou z nich nich se dnes chceme zmínit.

První byla verze P400, pak si pořídil verzi S, která je údajně dodnes v Teheránu. Třetí byla P400 SV Berlinetta. A konečně, poslední byla P400 SV/J, nejvzácnější a také nejschopnější Miura historie. Jednu ze dvou posledně pořízených Miur si pak Pahlaví nechal ve svém švýcarském zimním sídle, měl na ní pneumatiky do sněhu a také s ní pravidelně ve sněhu jezdil. Kdo tohle kdy s Miurou dělal?

Vypráví o tom Enzo Moruzzi, který 38 let pracoval u Lamborghini jako koordinátor dodávání nových aut nejdůležitějším klientům po celém světě. A Pahlaví byl ve své době jedním z nejváženějších klientů značky. Moruzziho můžeme vidět na videu Kidstonu, který celý tento příběh podává jako pohádku, i s nadpřirozeným koncem. Ten odkrývat nebudeme, nakonec pro nás není tak podstatný, zajímavější je vyprávění Moruzziho, dědečka v červeném svetru, o Pahlavího způsobu zacházení s jeho Miurami.

Na videu můžeme spatřit jakousi rekonstrukci zimního ježdění s jiným než Pahlavího autem, což je samo o sobě naprosto výjimečná podívaná. Oranžová Miura s pneumatikami s hřeby jezdící zasněženými silničkami i po zamrzlém jezeru je něco, co dnes nedělá s tímto ceněným sporťákem nikdo a troufneme si tvrdit, že to nikdo jiný než Pahlaví nedělal ani před několika dekádami. Pilotem je tu kaskadér Mirko Venturi, který hraje mladého Pahlavího a v titulcích je označen jako „šáh Reggia Emilii”, a Miuru po vodí zasněžených silnicích opravdu znamenitě.

Historii samotných Pahlavího Miur už jsme naznačili. Většina z nich zůstala v Íránu, kde se po revoluci staly majetkem tamního lidu, nezůstaly v něm ale navěky. Přinejmenším modré SV na fotkách níže a poslední SV/J byly později vyvezeny ven ze země a v poslední době prodány právě Kidstonem. Modré SV na fotkách níže je zaručeně jeho, v případě oranžového SV/J je to trochu jinak, než film naznačuje.

Na fotkách v knize, kterou si Moruzzi s vnukem prohlíží, je vidět Pahlaví u oranžové Miury se značkou TEH-3988. Protože ve filmu hraje sám Moruzzi, tohle asi budou autentické fotky ze 70. let. A ona registrační značka stejná, jakou pak vidíme na autě jezdícím po sněhu. Jenže znaky mají jiný font a jsou černé, nikoliv zelené, jaké byly na oněch íránských značkách, takže tohle bude filmová rekvizita. Nesedí totiž ani barva, která byla zřejmě pozměněna i na oněch původních fotkách - skutečná je tmavší a skutečné Pahlavího SV/J můžeme vidět na druhé sadě fotek níže.

Informací o něm máme též dost. Toto Pahlavího SV/J bylo první postavené SV/J po původním prototypu Boba Wallace, který byl bohužel zničen při nehodě. Měla číslo šasi 4934 a až do roku 1995 byla v Teheránu, v onom Národním automobilovém muzeu. Pak byla prodána do Dubaje a o dva roky později ji za necelý půlmilion dolarů koupil herec Nicholas Cage. V roce 2000 se údajně objevila v britském Top Gearu a později, v roce 2004, ji koupil nejmenovaný sběratel v Londýně. Od té doby se jeho stopa ztrácí, zřejmě jej dodnes vlastní tentýž člověk.

Berte příběh těchto vozů jako důkaz, že ani velcí státníci nemusí být v automobilovém smyslu slova nudní patroni, kteří nanejvýš usednou na zadní sedadlo Audi A8. A nebo si, když už na to mají, koupí nějaký sporťák, který stejně nepoužívají. Pahlaví auta miloval a dělal s nimi věci, které si troufl a dodnes troufne dělat málokdo...

A toto by měla být někdejší Pahlavího Miura P400 SV/J, nafocená v roce 2008 v Paříži. Registrační značka, barva karoserie i interiéru tu sedí

Takhle nějak něl Pahlaví jezdit svou Miurou po Švýcarsku

Zdroj: Kidston

Marek Bednář