Autoforum

/

Foto: GAZ

V Sovětském svazu vznikla spousta svérázných aut, jen málokteré ale zvedá obočí tak moc, jako toto. Sověti tehdy brali hrozbu jaderného konfliktu tak vážně, že chtěli mít i terénní autobus připravený odolat výbuchu atomové bomby.

V 60. letech minulého století byla geopolitická situace vyhrocená do takové míry, že se nukleární katastrofa zdála být na spadnutí. Atomový konflikt byl jedním z možných vyústění studené války, a tak se obě strany připravovaly na nejhorší. Tyto přípravy se nevyhýbaly ani světu aut a ze strany Sovětů znamenaly i vývoj GAZu-66 upraveného pro pohyb zamořenými územími.

Původně sovětský a později ruský nákladní automobil s pohonem všech kol vyráběný od roku 1964 po dlouhých 35 let (sic) je známý posedem řidiče a dvou spolujezdců přímo nad motorem. Dalším typickým znakem je velmi dobrá prostupnost terénem. Od 60. let 20. století proto vůz sloužil v hojném počtu armádě i v civilním sektoru a během své nejslavnější éry si získal přezdívku „Šišiga“.

GAZ-66 se ve spojení s nejrůznějšími nástavbami brzy stal typickým lehkým nákladním automobilem zemí Varšavské smlouvy. Byl jedním z prvních sovětských vozů, které vykazovaly znaky kvalitního výrobku, a tak zase tak nepřekvapí, že z výrobních linek sjel téměř v 1 milionu exemplářů. Poslední nový kus opustil tovární dopravník 1. července 1999 a během své existence se dočkal mnoha známých i méně známých úprav, včetně experimentálních verzí. Dnes se podíváme na dvě z nich.

První si říkala GAZ-66-32 a byla určena pro vojenské účely. Experimentální stroj byl v roce 1964 upraven tak, aby převezl posádku skrze území zamořené chemickými, biologickými a atomovými zbraněmi. Velitelé vojenských operací měli sedět v hermeticky uzavřené kabině ventilované přes komplikovaný filtrační systém. Celé opláštění vozu pak bylo mohutně zesíleno, aby odolalo i radiaci. Zevnitř bylo možné přistupovat úplně ke všemu, třeba i k motoru, aby nebylo nutné vystavovat kohokoli z posádky radiaci v případě opravy techniky.

To ale nebyl vrchol evoluce, další krok přišel v témže roce, kdy vznikla varianta nazvaná KZ-1. V jejím případě bylo zadáním postavit vůz s jaderně rezistentním opláštěním, který by po případné nukleární katastrofě dokázal křižovat zamořená území s minimálním negativním dopadem na posádku. A to nikoli pro vojenské, ale pro civilní účely.

Šlo tedy o terénní autobus, v němž dvě vrstvy skleněného vlákna s pěnovou výplní měly zachránit lidi na palubě před radioaktivním zářením a smysl měl i zaoblený tvar těla - ten měl usnadnit obtékání rázové vlny v případě, že by se autobus dostal do bezprostřední blízkosti výbuchu. I na takovou věc se myslelo, prostě auto pro přepravu lidí uprostřed atomové války, jako by se nechumelilo. Dokonalejší symbol doby si snad nelze představit.

Ve srovnání se standardními automobily armády se zakulacený GAZ ukázal prý třikrát odolnější proti zbraním hromadného ničení. Zvýšená světlá výška a off-roadové obutí byly připraveny překonat nástrahy nezpevněného povrchu. Sněhová nadílka na Sibiři mohla dosahovat 80 centimetrů a stejně by GAZ-66 projel bez zastavení.

Tyto stroje pochopitelně nebyly tak známé jako standardní provedení pro běžné účely a dozvídáme se o nich až ze sovětských archivů a archivů GAZu. Šišiga do jaderné války naštěstí nikdy nemusela být nikdy použita v ostrém nasazení, což je malá výhra pro celou Zemi. Vzniklé prototypy byly pravděpodobně zničeny, máme jen hrstku historických fotek.

Verze GAZ-66-32 měla odolat chemickým, biologickým a atomovým zbraním a převážet velitele vojenských operací. Foto: GAZ

Provedení KZ-1 pak bylo prototypem autobusu odolnému radioaktivnímu záření. Mělo zvládnout přepravu osob i relativně blízko samotnému výbuchu. Foto: GAZ

Mirek Mazal