Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

ZiL-132 měl unikátní systém pohonu kol, benzínový 7,0l osmiválec a natáčecí přední i zadní kola. Jeho cíl byl jediný - odvézt cokoli, kamkoli.

Terénním vozem se dá jezdit tam, kde není asfalt. Ovšem na sněhu mívají problémy i offroady, zejména pokud je toho sněhu hodně. Jako třeba v Rusku, resp. v Sovětském svazu, kde jsou v zimě nejspolehlivějším způsobem přepravy lyže. Nebo aspoň byly koncem 50. let minulého století, kdy začal vývoj ZiLu-132, šestikolého náklaďáku, který by zvládal bohatou sněhovou nadílku bez problémů a lépe než starší, ale podobně koncipovaný ZiL-157P.

V roce 1960 se tedy představil vůz o šesti kolech, z nichž ta přední a zadní byla natáčecí a všechna byla poháněná. Výkon na ně proudil ze sedmilitrového benzínového osmiválce ZiL-375, který dával 180 koní a 466 Nm, přes manuální pětikvalt ze ZiLu-E130 s výstupem pro pohon navijáku, dvoustupňovou redukční převodovku s poměry 1,44:1 a 2,44:1, rozvodovku a pochopitelně hřídele. Rozvodovka ale neměla výstupy pro přední a zadní nápravu, nýbrž pro levou a pravou půlku auta.

Byla umístěna mezi prostřední a zadní nápravou a na přední kola síla putovala přes prostřední kola. Zní to docela složitě; jak to vypadalo, ukáže také schéma mezi fotografiemi níže. Klíčovou součástí rozvodovky byly také diferenciály; fungovaly v podstatě jako běžné diferenciály, jen nebyly na nápravách mezi koly, ale u rozvodovky, čímž byly unikátní.

Speciální konstrukce byl také rám vozu, i když na první pohled by člověk odhadoval příbuznost se ZiLem-131. Zespod byl vůz krytý 2,5 mm tlustým ocelovým plechem, který chránil mechaniku před poškozením a jehož části se daly odšroubovat, aby se vůz dal servisovat. Rám samotný tvořily křížové příčníky a byly doplněny ještě výztuhami u přední, prostřední a zadní nápravy. Světlá výška byla úctyhodných 58 cm.

Trochu ji ovlivňovaly pneumatiky, které byly pro tenhle vůz klíčové. Prvně byly nainstalovány gumy o šířce 16" (cca 405 mm) na kola o průměru 20", později vůz dostal gumy o šíři 18" (cca 455 mm) na kolech o průměru 24". Bylo ale možné také použití balonových pneumatik o šíři 84 cm, které vidíme mezi fotkami a které vozu dodávají opravdu neobvyklý vzhled. S nimi byl nejtěžší, pohotovostní hmotnost byla téměř 7,4 tuny. Délka 7,1 m zůstávala pořád stejná. Posilovač řízení tu byl od začátku, což jistě testovací řidiči ocenili.

Vizuální podobnost se ZiLem-131 má na svědomí kabina, která byla převzata bez velkých změn i s jednotkou topení. Upravit bylo samozřejmě nutno ovládací prvky, protože vůz dostal tehdy zcela unikátní - a i dnes poměrně neobvyklý - systém, který umožňoval z místa řidiče zjistit a změnit tlak v pneumatikách. A dokonce bylo možno upravit tlak na levé půlce vozu jinak než na pravé.

Testování bylo prováděno v oblasti kousek od Leningradu, dnešního Sankt Petěrburgu. Vůz jezdil po silnicích, po terénu a samozřejmě také po sněhu. Na asfaltu byla pozorována velká ztráta stability v rychlostech nad 50 km/h; maximálka vozu byla 67 km/h, z kopce i 70, ale stabilní byl vůz při jízdě právě do padesátky. Na nezpevněných cestách byla stabilita nejlepší okolo 60 km/h.

Klíčové ale byly schopnosti jízdy v zasněženém terénu. S normálními, nikoliv balonovými pneumatikami vůz bez sebemenších problémů překonával prachový sníh hluboký až 70 cm, s hloubkou 80 cm už měl problémy. Nájezdové úhly byly vynikající a vůz neměl problém vyjet zasněžený svah o sklonu 28°. Na balonových pneumatikách to bylo podobné, ZiL-132 nedokázal jet po sněhu, jako některé jiné, modernější ruské „všudychody”. Tlak v pneumatikách sice byl nízký, takže se vůz nebořil úplně, ale vzduchu tu bylo co do objemu málo a na jízdu po sněhu či dokonce po vodní hladině to nestačilo.

ZiL-132 byl postupně vylepšován, v roce 1962 dostal např. odolnější kardany nebo automatickou převodovku z náklaďáku ZiL-135E. Také se experimentovalo s tuhostí rámu kvůli stability na asfaltu a použití různých pneumatik je popsáno i výše. Měnily se i nástavby, na některých fotkách vidíme skříň, jinde klasickou otevřenou korbu. Měl ale nevýhody - méně zkušení řidiči měli problém ho zvládnout a ve vyšších rychlostech byl prý extrémně nedotáčivý.

Do dnešní doby se bohužel nedochoval jediný, protože v roce 1962 se při testování uvolnila hadice posilovače řízení a jeho hořlavá kapalina začala stříkat na motor, což mělo za výsledek požár. V následujících letech se objevily ještě další pokusy o šestikolky, ovšem byly řešeny jinak; některé třeba měly být určeny pro farmáře, zatímco ZiL-132 měl být spíš armádním vozidlem, jiné zase měly být obojživelné. ZiL-132 ale do výroby nikdy nevstoupil, ani pro armádu, ani pro civilní využití.

Marek Bednář