Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Směs Golfu, Brouka a Audi porazila Mercedes G ve výběrovém řízení na armádní vozy. Sláva ho i tak minula.

Když v roce 1968 skončila výroba vozidla DKW Munga, armáda Západního Německa za něj neměla náhradu. Ještě pár let jej používala a zkoušela místo něj Volkswagen Typ 181, který si však moc nerozuměl s terénem. V roce 1976 tak přišla poptávka - nový vůz musel uvézt čtyři lidi a 500 kg nákladu a plně naložený vyjet 50 % stoupání. Musel být velmi schopný v terénu a zároveň legální pro jízdu po silnici a musel se vejít do čtyř metrů délky a 1,6 metru šířky.

Skupina inženýrů vedená nikým jiným než Ferdinandem Piëchem smíchala části zmíněné Mungy, Brouka, prvního Golfu a sedmnáctistovky od Audi a dala dohromady Volkswagen Typ 183, známý jako Iltis, což v němčině znamená tchoř. V roce 1977 armáda schválila návrh a objednala 8 800 kusů; první z nich dostala ke konci roku 1978. Druhým soutěžícím byl v roce 1977 Mercedes třídy G, který však byl komplikovanější a dražší, proto nezvítězil.

Pod kapotou byla kapalinou chlazená atmosférická benzínová sedmnáctistovka s karburátorem Solex 1B1. Standardní verze spalovala běžný benzín a dávala 70 koní, varianta s vyšším kompresním poměrem byla o 5 koní silnější, ale vyžadovala vysokooktanové palivo. Manuální čtyřstupňová převodovka měla i plazivý převod, označený jako G podle německého Gelände, tedy Terén. Palivová nádrž měla 85 litrů, což vzhledem ke spotřebě 11 l/100 km na silnici a okolo patnácti v terénu nebyla nijak přemrštěná kapacita.

Motor posílal svůj výkon standardně na zadní kola, pohon přední nápravy se přiřazoval pákou z místa řidiče. Zadní diferenciály všech Iltisů měly manuální uzávěrku, některé kusy dostaly uzávěrku i pro přední diferenciál. Některé zdroje zmiňují že právě tady se inženýři inspirovali při pozdějším vývoji Quattra od Audi. K další výbavě armádního Typu 183 patřily začerněné světlomety, 24V elektrická soustava, plechový kanystr na benzín, držák na tyč s vlajkou nebo třeba malé prostory na drobnosti pod kapotou nad koly. Brzdový systém využíval bubnů a pocházel z nesmrtelného Brouka.

Podobně jako ta německá, i francouzská armáda ke konci 70. let sháněla nová vozidla. Citroën do Iltisu namontoval motor z CX a představil jej jako model C44, nakonec však zvítězil Peugeot P4, což byl Mercedes třídy G s motorem z Peugeotu 504. Jeden Citroën C44 odstartoval v Rallye Paříž - Dakar v roce 1981, do cíle však nedojel.

Civilní verze Typu 183 se objevila na ženevském autosalonu v roce 1979 a výroba začala záhy, vzniklo však ani ne tisíc kusů. Právě tomuto stroji se říkalo Iltis. Nepříliš vábné pojmenování ze zvířecí říše ale asi nebylo tím hlavním, proč Typ 183 neměl velké komerční úspěchy. Vůz zákazníky nezaujal designem a pohodlím, protože obé v podstatě zcela chybělo, a také byl velmi drahý - za cenu jednoho Iltisu jste si mohli pořídit tři Golfy nebo osmiválcový Range Rover.

Volkswagen však, snad ve snaze podpořit image modelu, vyslal čtyři vozy na Rallye Paříž - Dakar ročníku 1980. Dostavil se obrovský úspěch: vozy Iltis obsadily první, druhou, čtvrtou a devátou příčku. Patrick Zaniroli, pilot stroje, který dojel na druhém místě, řekl, že jediné změny oproti sériovému provedení byla jiná vačka a větší karburátor. To je doklad o obrovské odolnosti Iltisů, zejména když uvážíme, jak moc upravené jsou vozy na Dakaru dnes. I tehdy byly Iltisy nejméně modifikovanými stroji na startovní čáře.

Poslední z 9 547 kusů Typu 183 sjel z výrobní linky Audi v roce 1982. Z toho bylo 8 800 kusů pro armádu a jen 747 si našlo majitele v soukromé sféře. Nebyl to však konec tohoto schopného stroje: v roce 1983 odkoupila licenci a prostředky pro výrobu kanadská vláda a zadala výrobu firmě Bombardier s továrnou ve Valcourtu v Québecu. Až na detaily jako např. loga byly kusy vyrobené Bombardierem stejné jako Volkswageny Iltis.

Kanadská vláda brzy převzala 2 500 Bombardierů 183 a další dva a půl tisíce kusů si objednala Belgie. Pro úsporu nákladů však z Kanady po moři připluly pouze karoserie, motory se nakoupily v Německu a vozy byly smontovány v belgické továrně Volkswagenu. Bombardier nevyráběl pro soukromý sektor, ale kanadská armáda posléze některé vozy prodala, takže se do rukou civilistů dostaly.

V roce 1985 se znovu rozjela výroba Iltisů v Ingolstadtu, opět s logem VW. Zájem se ale ani tentokrát nedostavil. V roce 1987 dostal Iltis poslední modifikaci - pod kapotu se nastěhoval čtyřválcový turbodiesel o objemu 1,6 litru a výkonu 70 koní. Výroba skončila v prosinci 1988, za tři roky vzniklo 1 254 kousků; celkem tedy bylo vyrobeno okolo 16 tisíc vozidel. Nejistotu do tohoto čísla vnáší Bombardier, jehož přesná produkce není známa.

Od konce 80. let začal Iltis v německé armádě postupně ustupovat Mercedesu G. Do boje se podíval ještě v 90. letech na území bývalé Jugoslávie, Kanada a Belgie používaly pár kusů ještě začátkem 21. století. Dnes je Iltis vyhledávaným sběratelským kouskem.

Marek Bednář