Autoforum

/

Foto: Polestar

Jaké lepší poučení si přát, než když se vám pod rukama hroutí projekt značky zaměřené jen na výrobu elektrických aut, pakliže se jako tradiční automobilka chcete vydat stejným směrem? Na Volvo ani tohle nefunguje, míra dogmatičnosti jeho přístupu k elektrifikaci je fascinující.

Automobilový svět je relativně konzervativním místem a žádná revoluce se v něm nikdy neodehrála ze dne na den. I když tedy do hry vstoupilo nějaké více či méně nové řešení, které bylo objektivně přesvědčivější než ta stávající a dávalo smysl pomalu pro každého, trvalo spíše dekády než roky, než si našlo cestu k většině svých potenciálních kupců. A těch beztak nikdy zdaleka nebylo 100 procent.

Vzpomeňme třeba naftové motory a jejich milníky. Ty jsou sice samy o sobě staré skoro jako automobilismus sám (1897), až s příchodem přímého vstřikování paliva (1986), trubodieselů s elektronicky řízeným vstřikem (1989) a později rozvodu common-rail (1997) do sériové výroby ale zažily opravdový rozmach. Přesto trvalo až do rozmezí let 2006 a 2016, než si v Evropě prožily svůj vrchol s více jak 50procentním podílem na prodejích všech osobních vozů, přičemž nejlepším rokem se pro ně stal ten označený číslicí 2011.

Trvalo tedy dekády, než se diesely prosadily, a to představovaly - a představují - opravdu zajímavou, uživatelsky vítanou nabídku. Objektivně vzato neexistuje člověk, který by nemohl jezdit dieselem, ať už auto používá jakkoli, je možné s nimi obstarat všechno. Navíc jsou velmi efektivní, uživatelsky příjemné, jejich dojezd je skoro nekonečný, výkon dostatečný, cena ne o tolik vyšší...

Kdyby někdo taková auta nařídil všem, půjde to - technicky, uživatelsky i ekonomicky. Pár lidí to naštve, nicméně společnost to nerozvrátí. Ale nikdo to neudělal (díky bohu) a svými faktickými přednostmi se diesely nedostaly o mnoho dál než za 50 procent podílu na trhu. Spoustě lidí prostě nevyhovují - někdo nechce připlácet za omezenou úsporu paliva u malého auta desítky tisíc, někomu vadí zvuk, jinému vibrace, další chce jiný průběh výkonu, někdo vyšší maximální výkon, někteří „nedávají” pomalý nástup topení... Je tu spousta jednotlivostí, které se prostě nesejdou s preferencemi kupců, a tak skoro polovina lidí po dieselech ani na vrcholu jejich slávy nesáhla.

Teď si to všechno dejte dohromady: Objektivní přednosti, prakticky žádné vlastnosti bránící akvizici, dekády času po klíčových technických průlomech a asi 50procentní tržní podíl po tom všem. To je příběh dieselů. Jak si po takové zkušenosti může někdo - proboha - v roce 2021 myslet, že v roce 2025 bude prodávat polovinu elektromobilů a v roce 2030 dokonce 100 procent, když tu máme řešení které si trh nikdy nevyžádal, má spoustu objektivních nedostatků oproti stávajícím alternativám, má řadu faktických vad zcela zamezujících jeho využití ze strany některých uživatelů, neodehrál se žádný technický průlom a pouze před pár léty začal tuto cestu někdo politicky podporovat. A výsledkem má být tržní podíl 50 procent za 4 roky a 100 procent za 9? Promiňte mi ten termín, ale to naprostá hovadina.

Přesto si přesně tohle v polovině roku 2021 myslel Mercedes, který až teď tento záměr přehodnotil. Na velmi podobné lodi je Volvo, které též chce být elektrické za pár let, ač jsme mnohokrát zmiňovali, jak už jen jeho české „úspěchy” s tímto druhem pohonu ukazují, kterak je to nemožné, pakliže nechce víc ztratit než získat. Švédové se ale na rozdíl od Mercedesu ani nyní nepoučili a pořád trvají na svém absurdním plánu. A to ukázku jeho zkázonosnosti mají přímo před očima.

Jde o automobilku Polestar, značku zrozenou z dřívější sportovní divize (a ještě dříve samostatné firmy) Volva, která se nakonec výrobcem čistě elektrických aut. Volvo v ní drželo 62,7 procent akcií a nad vodou jí drželo nejen finančně, ale také vývojově. Tato firma ale zdaleka neplní své cíle a zřetelně kolabuje, což nakonec Volvo vedlo k ohlášení rozhodnutí se firmy zbavit. A nebyla to jen planá slova, teď už je hotovo.

Volvo oznámilo, že Polestar hodilo přes palubu a zmíněný podíl ve společnosti vesměs rozdělí mezi zbývající akcionáře. Ve firmě si pořád ponechává minoritní podíl ve výši 18 procent, což je vlastně překvapivě hodně, současně ale jasně uvedlo, že Polestaru už neposkytne žádné další finanční prostředky. Přesto bude zachována část kooperace zejména v oblasti vývoje.

Polestar tak fakticky skončí v rukou čínského Geely, které má ztrátovou společnost dál financovat. Zda to skutečně učiní - popř. jak dlouho u toho vydrží - ukáže až čas, poznámka Volva, že takto bude lépe schopno financovat další fázi své transformace směrem k elektrickým autům, aby od roku 2030 mohlo nabízet jen ta, je ale hořce úsměvnou třešinkou na dortu tiskové zprávy společnosti.

Myslím, že není třeba dodávat víc, aby člověk pochopil absurditu a reálnou neudržitelnost jednání Volva. To vidí přímo před očima, jak obtížné je prosadit se na trhu jen s elektrickými auty, nechce dál financovat ztrátové hospodaření takto fungujícího Polestaru, ale zbaví se jej s cílem, aby samo mohlo nasypat ty samé peníze do stejně utopické vize? A to pořád ve stínu zkraje zmíněné zkušenosti s diesely, kterým trvalo přes 20 let, než se v pozici snadno preferovatelného řešení dostaly na kobylku více než polovině kupců.

Ale vážně, jak reálné za všech těchto okolností je, že Volvo za 6 let bude úspěšně prodávat všem současným klientům tak drahé a problematické řešení, jakým je elektrický pohon? Myslím, že i spojení „zhola nemožné” je slabou definicí. A každý rozumný člověk, který to chce vidět, to uvidí už dnes.

Zdroje: Volvo, ACEA

Petr Miler