Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

O vývoji autonomního řízení slýcháme pravidelně, obvykle ale od firem ze západních zemí. Dochází k němu i na východ od našich hranic a v Rusku řeší problémy, které by mohly evoluci urychlit.

Pokud jste obeznámeni se silnicemi v Rusku, na Ukrajině, v Gruzii, Arménii či v dalších bývalých sovětských republikách, pak jistě víte, že pro autonomní auta to je dost nevhodný terén. Řada komunikací postrádá asfalt, natož aby na nich byly nakresleny vodicí čáry. Mezi tamními řidiči pak není složité narazit na šílence, kteří se nerozpakují vjet třeba do protisměru, pokud nechtějí čekat v koloně. A to již ani nezmiňujeme technický stav některých vozidel, jenž má do prvotřídního opravdu daleko.

Proč o tom ale vůbec hovoříme? Především kvůli novému počinu ruské společnosti StarLine. Ta nemá nic společného s obdobně znějící firmou, jež před více než sto lety poslala na první a jedinou plavbu Titanic, místo toho se zaměřuje na vývoj a výzkum v oblasti autonomních vozidel. Před několika málo dny vyslala Škodu Superb osazenou autopilotem z Petrohradu do Kazaně. Tato města jsou přitom od sebe vzdálena 2 500 kilometrů, a jak jsme naznačili výše, cesta mezi nimi rozhodně není procházka růžovým sadem.

Ve výsledku by nás tedy nemělo překvapit, že řidiči (respektive operátoři) během nejnáročnějších úseků, stejně jako ve městech, museli převzít kontrolu nad vozem. Kromě toho došlo ve 13 městech na zastávky a demonstrace pokročilé technologie. I proto nakonec celá akce zabrala dlouhých 10 dní. StarLine je s výsledky spokojena, bude ale trvat ještě velmi dlouho, než se obdobný systém objeví v sériové výrobě. Vyřešit je totiž třeba ještě řada problémů.

Jedním ze zásadních je pomalé zpracování dat. Do budoucna se proto počítá s využitím mnohem rychlejších počítačů. Navíc chce StarLine dopodrobna zmapovat veškeré komunikace, což bude opravdu nesnadný a časově neskutečně náročný úkol i přes využití vojenských satelitů, jež má firma k dispozici. Systém v současné době sice zvládá „vnímat“ své okolí a obejde se proto bez v úvodu zmíněných vodících čar, nicméně zcela samostatně v takovém prostředí stále fungovat nedokáže.

Vůz má k dispozici sadu kamer a radarů, stejně jako LiDAR. Mimo to používá satelitní navigaci, pro daný úsek navíc byla vytvořena její speciální verze. Samotné autonomní řízení je pak složeno ze dvou základních systémů, kdy první je zaměřen na detekci dopravní situace, monitoring jízdních pruhů a kalkulaci cesty. Mnohem podstatnější je však druhá část, jejíž podstatou je pohyb vozu v místech se špatným dopravním značením, za špatného počasí či v nepředvídatelných situacích.

Vůz se ale povětšinou v těchto nesnadných podmínkách zvládá pohybovat pouze v přímém směru, křižovatky či kupříkladu dálniční nájezdy a sjezdy mu již dělají problém. Navíc se přitom pohybuje relativně pomalu, maximem je 80 km/h.

O projektu StarLine ale do budoucna jistě ještě uslyšíme, neboť může být klíčem k vyřešení potíží, které vývojáři „ze západu” neřeší. Pokud někdo vyvine systém, který zvládne autonomní jízdu i po pomalu polních cestách mezi mnohem nevyzpytatelnějšími řidiči, pak pro něj nasazení v méně chaotickém provozu spořádanější Evropy či USA procházkou růžovým sadem snadno být může.

Petr Prokopec