Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Kolumbie není země, kterou byste si spojili s automobilovým průmyslem. Právě tam ale vznikl vůz, který je částečně poháněn jako žádný jiný. Senzace? Spíše nesmysl.

Pokud přijde řeč na motorismus, pak v souvislosti s Kolumbií bylo dosud možné zmiňovat pouze Juana Pabla Montoyu. Ten nám sice po odchodu z Formule 1 poněkud zmizel z hledáčku, letos jsme jej však mohli spatřit třeba během závodu 24 hodin Le Mans. S prototypem LMP2 dojel třetí ve své třídě a sedmý celkově.

Montoyovi se ale dnes více věnovat nebudeme, jakkoliv by si to kolumbijský bouřlivák samozřejmě zasloužil. Místo toho ale naši pozornost přesuneme ke společnosti Eolo Motors, která od roku 2015 vyvíjí prototyp svého prvního vozu, se kterým chce příští rok vyrazit na silnice.

Není přitom překvapivé, že značka Eolo dosud unikala širší mediální pozornosti. Jak jsme naznačili již výše, Kolumbie zkrátka není zemí, se kterou je v první řadě spojen automobilismus - místo toho se píše spíše o drogových kartelech a vzpomíná na Pabla Escobara, zvláště při současném uvedení nového filmu o něm.

To jsme ovšem poněkud odbočili, proto rychle zpět k automobilce Eolo, jejíž zatím nepojmenovaná prvotina zaujme hlavně neobvyklým designem. Čelní partie vozu zdobí výrazné nasávací otvory, jež budou svádět ptáky i hlodavce k vybudování hnízda. A když o tom tak přemýšlíme, klidně by se dovnitř vešel i kůň...

Tato neobvyklá bobří stylizace má své opodstatnění. Eolo je totiž elektromobilem, jenž spoléhá na baterie s 15 kWh. To není zrovna moc, dojezd je omezen na 110 a 120 km a nejvyšší rychlost nepřekročí 130 km/h. Nepřekvapí pak ani relativně nízký výkon motoru 88 koní.

Čím ovšem kolumbijská automobilka zaskočí, to je využití větru k pohonu. Vůz využívá oněch výrazných čelních otvorů, aby mohl zásobovat vzduchem turbíny integrované do přídě. Ty přeměnou větrné energie získávají elektřinu pro nabíjení baterií, přičemž na zmiňovaném dojezdu se mají podílet z 8 až 10 procent. Vzduch je pak odváděn prostorem vedoucím částečně i kabinou, odkud přechází do bočních dveří, čímž nejlépe dává znát svůj konstrukční svéráz.

Ale zpět k onomu dojezdu. Zhruba 100 až 110 km dojezdu máte k dispozici díky nabití vozu ze zásuvky, jeho potenciál pak může přibližně o 10 km navýšit zužitkování větru. Člověk se ale musí ptát, jestli by vůz neměl ještě vyšší dojezd, pokud by jeho tvůrci ctili zákony aerodynamiky.

Je totiž třeba mít na paměti skutečnost, že automobil při svém pohybu musí rozrážet vzduch, a čím aerodynamičtější jeho čelní partie jsou, tím menší odpor na něj působí. V případě kolumbijských bobřích zubů se ale dá očekávat, že značná část výkonu elektromotoru půjde na překonání vzdušné bariéry.

Perpetuum mobile se tu rozhodně nekoná, Eolo dost možná i rekuperuje méně energie, než kolik jí vydá, za čímž stojí i jeho nízká nejvyšší rychlost. Platí totiž, že čím více překračujete metu 80 km/h, tím více můžete z aerodynamických fines profitovat. Ve městech, jež by pro kolumbijský elektromobil měly být hlavní domovinou, jsou ale benefity mizivé.

Jsme tedy zvědavi, zda se vůz skutečně v příštím roce objeví v prodeji. Aktuálně tak jen dodáme, že technický ředitel společnosti Javier Roldán již shání sponzory pro svůj další model, jímž má být Eolo Pro. Že u toho opětovně bude využití větru, je jisté. Snad ale napodruhé firma trefí terč přesněji.

Petr Prokopec