Autoforum

/

Foto: Obrist Group, tiskové materiály

Spalovací auta mohou ovzduší nejenže nezatěžovat novými emisemi, mohou je z něj dokonce i stahovat. Stačí nejít dogmaticky za elektrickým pohonem za každou cenu a přemýšlet. Rakušané se toho nebáli a skórují, EU ale zůstává k jejich nápadům slepá a hluchá.

S minimalizací emisí skleníkových plynů generovaných lidskou činností nemusíme mít problém, je ale třeba k ní přistupovat s rozumem a bez zbytečných emocí. Něčím takovým ani nezavání sázka na elektrická auta, která je třeba nově vyvinout, vyrobit, emisně náročně pro ně „nasekat” bezpočet baterek s omezenou životností, k tomu pro ně kompletně předělat infrastrukturu a přemýšlet, jak vlastně vyrobíme elektřinu potřebnou pro jejich pohon, aby nebyla jen zdrojem dalších emisí CO2. Stačí znát pouze tato základní úskalí, abyste věděli, že jde přinejmenším o velmi nešťastnou cestu.

Alternativy přitom existují a tou nejvhodnější se zatím zdají být různé formy alternativních paliv pro stále spalovací motory. Někteří namítnou, že je to nesmysl, protože aby byla „bezemisní”, budou muset být stejně ve velké míře vyráběna s pomocí „čisté” elektřiny, která by jinak mohla sloužit přímo pro pohon elektrických aut. Ale to je zásadní nepochopení, neboť jednak je tu nutnost vyrobit ona auta, baterie, posílit sítě atp., což u syntetických paliv odpadá. V neposlední řadě ale také mizí nutnost elektřinu spotřebovávat přibližně tam a přibližně tehdy, kde resp. kdy je vyráběna, což je obrovské úskalí. Syntetická paliva mají na rozdíl od baterií ohromnou energetickou hustotu a zachovávají si po delší čas přibližně stejné vlastnosti i výhřevnost, takže není problém je relativně efektivně vyrábět jeden měsíc v Chile a ten další je spotřebovávat v Německu.

Právě toho si je vědom Frank Obrist, zakladatel rakouské společnosti, která se již léta v nemalé míře věnuje syntetickým palivům všeho druhu. Nyní prý dosáhla zásadního průlomu, načež skončila v hledáčku mnoha mezinárodních společností. Firmy EWU Tech Limited a DSE Green Technology Limitedy do ní hodlají napěchovat více než 10 miliard Eur (cca 254 miliard Kč), což má pomoci vzniku továren v Namibii, Egyptu, Thajsku a Spojených státech amerických. Produkovat se v nich má ale něco jiného, než o čem jsme dosud obvykle slyšeli - jde o „zelený“ metanol.

Princip jeho výroby je poměrně jednoduchý. Základem každé takové továrny je obrovské solární pole, které generuje čistou elektřinu. Frank Obrist je totiž toho názoru, že v okolí země „se nachází více energie, kterou lze lapit, než kolik jí lidstvo potřebuje. Transport této energie do regionů s nízkou populací je přitom zásadní. A nejsnazší cesta, jak toho dosáhnout, je skrze tekutý metanol“. Ona elektřina tedy slouží k čerpání mořské vody, ze které se odděluje vodík, stejně jako k lapání CO2 z atmosféry v obrovských věžích.

Vodík spolu s oxidem uhličitým jsou následně - znovu s pomocí solární elektřiny - konvertovány na onen tekutý metanol, pro který si firma Obrist již nechala registrovat obchodní označení aFuel. Palivo je následně uskladněno v nádržích, ze kterých je potrubím přesunuto na palubu zaoceánských lodí. Tím ale daný proces nekončí, z ovzduší je totiž odchytáváno více CO2, než je ho k výrobě paliva zapotřebí. Přičemž v další hale dochází na jeho přeměnu na karbon, který lze velmi snadno skladovat.

Vůbec poprvé v historii lidstva tedy dochází k odčerpávání CO2 z atmosféry. Přičemž se tak děje při výrobě paliva pro spalovací vozy. I když tedy ty následně nějakou uhlíkovou stopu zanechávají, bilance celého procesu je záporná - do ovzduší totiž míří méně emisí, než kolik jich je lapáno. Přičemž „zelený“ metanol není určen jen automobilům, továrna v USA má v prvé fázi sloužit také k zásobování leteckého průmyslu. Spalovat ovšem toto palivo mohou i lodě, které jej převážejí.

Obrist má již naplánovanou schůzku s egyptskou vládou a tamním prezidentem, neboť tato země vidí elektromobilitu jako příliš drahou a hlavně nereálnou. Na nové ekologické palivo by ovšem mohla jet celá Afrika, neboť projekt má podporu Organizace spojených národů - mimo jiné i proto, že kromě výstavby oněch továren není zapotřebí naprosto nic. Pro transfer a uskladnění „zeleného“ metanolu by totiž byla využita stávající benzinová a dieselová infrastruktura.

Opomenout bychom neměli ani Čínu, která má sice náskok v elektrickém pohonu, ovšem toho spalovacího se nechce vzdát a kope i za syntetická paliva. V těch se rovněž chce stát lídrem, ztráta Evropy na zbytek světa by tak vlastně začala jen narůstat. Něco takového zamrzí zejména ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že technologie, která by mohla rovnováhu sil změnit, pochází ze starého kontinentu. Jen ten ji využít zatím nehodlá. Znovu je tak třeba se ptát, oč vlastně Evropské unii doopravdy jde.

Zdroj: Focus, Obrist Group

Petr Prokopec