Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nejsme příznivci automatizovaného měření rychlosti, ne všude ale musí fungovat zjevně tak, že je jen zdrojem peněz pro město. New York s ním zacházel rozumně, přesto pohořel.

Netajíme se odporem k automatickému měření rychlosti vozidel. Není to projev absolutní, jde spíše o reakci na to, jak tyto systémy obvykle fungují. Ve městech jsou jen zřídka instalovány v místech, kde vysoká rychlost může být opravdu nebezpečná a kde by mohly fungovat preventivně. Obvykle je najdeme tam, kde je největší pravděpodobnost, že někoho změří, i když pozitivní dopad je stěží hmatatelný. Týká se to například naprosté většiny měření v Praze, která najdeme obvykle na víceproudých komunikacích vedoucích daleko od míst plných chodců či cyklistů.

Vítáme tak zprávy o tom, když se někomu boj proti stacionárním měřičům podaří vyhrát a jejich fungování omezit. Na první pohled tak působí pozitivně zpráva z New Yorku, kde dosud fungovalo 140 takových měřičů, které jsou už nyní z větší části vyřazeny z provozu a na zbytek dojde řada příští měsíc. Důvodem je, že město dále nemůže rozdávat tresty za porušení pravidel pouze na základě digitálního vizuálního záznamu.

Má to svou racionální podstatu, neboť podle Američanů je tím narušeno právo řidiče se proti takovému nařčení bezprostředně bránit. Zatímco v případě nařčení policistou může být přestupek okamžitě projednán a dále řešeny pohnutky, které k překročení rychlosti vedle, na základě měření systémem automatického měření přijde řidiči po týdnech či měsících jen výzva k zaplacení. Pokud řidič v té době vytáhne jakoukoli pochopitelnou pohnutku, stěží to bude označeno za cokoli jiného než výmluvu. Podle amerických zákonodárců je tak takové měření a trestání z podstaty protiústavní a nesmí být dále provozováno.

Problém je, že zrovna v případě New Yorku to zase taková výhra není. Až do tohoto týdne rychlostní kamery sledovaly situaci u celkem 140 školních zón napříč pěti čtvrtěmi - 20 z nich bude ještě měsíc v provozu, ale zbytek ukončilo své působení tento týden ve středu. Instalovány skutečně nebyly nikde jinde, jen u škol, navíc fungovaly jen ve školních dnech během vyučování a příslušných aktivit. O víkendu nebo v noci byly vypnuty.

Pokud tedy pravidelně voláme po tom, aby - když už mají někde být - radary fungovaly na takových místech nebo v centrech měst, není to úplná utopie, New York udělal právě to. A strachujíc se z reakcí rozezlených občanů došel až tak daleko, že radary provozoval jen během vyučování. Také se z nich nestal žádný zlatý důl, v letech 2014 až 2016 přinesly příjmy ve výši 53,2 milionu dolarů (1,164 miliardy Kč), to se rovná 17 milionům dolarů ročně (372 milionů Kč). Vcelku nic pro město s rozpočtem 90 miliard dolarů ročně.

Jinými slovy - New York se stacionáry naložil rozumně. A nemáme tedy problém věřit tomu, že v místech jejich instalace došlo ke snížení nehodovosti o 7,8 procenta a zraněných by mělo být o 15,1 procenta méně. Městu bychom vyčítali jen to, že opakovaně odmítalo zveřejnit přesné lokality jejich umístění. I když o nich místní jistě věděli, je argument odpůrců, že pokud jsou kamery používány transparentně, jsou ještě účinnější, nepochybně správný.

Tajení radarů je ale spolu s okamžitým trestáním za naměřenou rychlost asi to jediné, co šlo newyorské praxi vyčíst, nakonec ani neměla mnoho odpůrců z řad místních. Ostře proti nim ale vystoupila demokratická senátorka Simcha Felder z obvodu Queens a Brooklyn, která nesouhlasila právě se zákonem umožňujícím udělování pokuty bez projednání s údajným viníkem. A protože v New Yorku funguje něco jako naše slavné „stojedničkové koalice” v poslanecké sněmovně a paní Felder je oním jazýčkem na vahách, ostatní její iniciativu podpořili, i když původně neměla širokou podporu.

To je ale jen pikantní detail, nás celý případ zaujal spíše tím, jak měření v New Yorku probíhalo. Troufneme si tvrdit, že kdyby k němu tak přistupovala Praha, neřekne proti němu nikdo rozumný ani popel...

Zdroj: Jalopnik

Mirek Mazal