Autoforum

zvětšit fotografii /

Eurovia postavila kus dálnice, který evidentně nedrží pohromadě. Tak by jej měla dát potichu do pořádku. Proč se to ve skutečnosti neděje?

Patrně už jste se z médií doslechli o problémech se stavem části dálnice D47 (dnes už je to vlastně D1, ale podržme se zažitého a výmluvnějšího označení), které se začaly objevovat pouhých pár měsíců po jejím otevření. Dálnice se na několika úsecích začala vinou nestabilního podloží vlnit a stává se postupně stále obtížněji sjízdnou. Nedá se navíc předpokládat, že by se tento trend měl zastavit, a tak je více než pravděpodobné, že s přetrvávajícím zatížením se problematické úseky stanou zcela nepoužitelnými a budou muset být postaveny znovu.

Něco takového by se stát nemělo, ale stát se to může. Za normálních okolností by nemělo smysl celou věc podrobněji rozebírat, jenže něco jako normální okolnosti v České republice nastává asi tak často jako letní sněhová bouře. Pokud si totiž dáte dohromady, kolik problematický úsek stál peněz, po jaké době užívání začal trpět zásadními nedostatky a nakonec vše začnete vnímat v kontextu s chováním firmy, která měla realizaci celé stavby na starosti, nemůžete se vyhnout rozpakům. Za podobný šlendrián, drzost a absolutní ztrátu pokory by někdo zasloužil pořádně nakopat.

Do varu mě přivedly včerejší reportáže z tiskové konference firmy Eurovia. Její zástupci se tváří, že se vlastně nic špatného nestalo, vše je v pořádku a dokonce kopou kolem sebe a chtějí žalovat všechny, kdo na ni utrousili křivého slova. Včetně ministra dopravy a šéfa Ředitelství silnic a dálnic. Jejich argumentace přitom stojí jen a pouze na tom, že stavba dálnice proběhla podle předpisů a podloží tvoří materiály, jejich použití připouštěly platné normy. Že výsledkem je stavba, která zjevně nemá parametry kvalitní dálnice, evidentně nikoho z této společnosti nezajímá.

Připomeňme, že se bavíme o pouhém tříkilometrovém úseku dálnice, za který jsme zaplatili 4,3 miliardy Kč. Jde tedy ještě o hodně více, než kolik činí „česká taxa” miliarda za kilometr, což je pořád mnohonásobek toho, co je v Evropě běžné a více, než za kolik v Číně staví nejdelší silniční most na světě. Tento superdrahý úsek se pak na několika místech začal rozpadat jako kdyby jej parta ukrajinských sypačů asfaltu „vymlaskla” na uválcované zemině.

Dálnice D47 z dálky vypadala a dodnes vypadá dobře, bližší zkoumání ale na odhalí několik zfušovaných úseků. Stavitel ovšem svou odpovědnost odmítá.

V takovém případě bych čekal, že stavitel pokorně uzná svou chybu a vše dá co nejrychleji do pořádku. Že se tváří, jako by se nic nestalo, že se ignorujíc realitu odvolává na nějaké normy a že si dokonce bez špetky pokory troufne agresivně vystupovat vůči představitelům orgánů, které mu za stavbu zaplatily našimi penězi, mi připadá jako naprostá nehoráznost.

Vůbec mě přitom nezajímá, jak se věc má po právní stránce. Důležitá jsou fakta: objednali jsme si dálnici a výsledkem je něco, co se jako dálnice očividně používat nedá. Je nepodstatné, jestli byla stavěna v souladu s nějakou normou, rozhodně totiž nebyla stavěna v souladu s tím, jak stavěna být měla, aby disponovala kýženými parametry. Aby dlouhodobě plnila účel, pro který jsme si ji pořizovali. Považuji za zcela nemorální a navíc obchodně necitlivé se v pozici stavitele této odpovědnosti vyhýbat a dělat z věci problém kohokoli jiného než sebe samého.

Copak už lidé u Eurovie netrpí ani něčím jako hrdost na výsledky své vlastní práce? To jsou snad schopni se po postavené dálnici projet a poplácat se po ramenou, jak dobrý „job” odvedli? Na jejich místě bych se styděl, červenal a šoupajíc nohama se snažil vše uvést do pořádku tak, aby kolem toho nevznikl větší rozruch. Opačný postup mě šokuje a děsí. Jak si néco takového vůbec může někdo dovolit?

Rozpadající úseky D47 jsou šmejd, který nemá nic společného s tím, co bychom mohli očekávat od tříkilometrové dálnice postavené za 4,3 miliardy korun. To je jediný nepopiratelný fakt, všechno ostatní jsou jen řeči a hloupé výmluvy. Že místo této reality vnímají autoři stavby jako podstatné jen to, že se v té či oné době stavělo v souladu s tím či oním předpisem, svědčí pouze o jejich absolutní ztrátě smyslu pro realitu. Snad můžeme věřit alespoň tomu, že této firmě už nikdy žádná další státní stavební zakázka nebude svěřena. Už pro její současné chování by jí měla být účast v podobných tendrech jednou pro vždy zapovězena.

Foto a hlavní ilustrační snímek: ŘSD, USC

Walter Kraft