Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Měli jsme za to, že se „lepiči” svým jednáním snaží uvolnit si cestu vpřed, sami ale uvádí v prvé řadě jiný důvod. Chápat jej není jednoduché.

Každý druhý řidič nedodržuje bezpečnou vzdálenost od vozidla před sebou, říká zpráva Centra pro výzkum nehod a silniční bezpečnosti (Centre for Accident Research and Road Safety, CARRS-Q) při Queenslandské technologické univerzitě.

Tento závěr můžeme a nemusíme brát vážně, neboť nikdo nedokáže jednoznačně říci, co to ona bezpečná vzdálenost je - teoreticky jde o rozestup, který druhému řidiči dovolí včas bezpečně zareagovat na to, co dělá šofér před nimi. To ale pochopitelně není jedna hodnota v sekundách, v metrech při určité rychlosti nebo v jakýchkoli jiných jednotkách. Každý řidič jinak rychle reaguje, řídí jiné auto, má jiné pneumatiky, situaci mění i podmínky na silnici a spousta dalších faktorů. A tak se snadno může stát, že to, co je v jednom případě vzdálenost s přehledem bezpečná, má v jiném k takové daleko, i když je exaktně úplně stejně velká.

Přesto studie tento stav nějak obecně kvantifikovala a dochází k závěru, že nedodržování bezpečné vzdálenosti je hlavní příčinou nehod, kdy jedno auto narazí zezadu do druhého, jedoucího před ním. Bez ohledu na výše zmíněné půjde nepochybně o častou příčinu nehod - česká policie dokonce říká, že „nedodržení bezpečné vzdálenosti za vozidlem” je druhou nejčastější příčinou všech dopravních nehod v ČR.

Tohle zkrátka nepřekvapí, studie je zajímavá z jiného důvodu. „Identifikovali jsme hlavní důvod, proč řidiči nezachovávají dostatečný odstup,” říká Dr. Sebastien Demmel, jeden z autorů zprávy. Součástí výzkumu bylo mimo jiné dotazování řidičů s více než pěti sty respondenty a jejich odpovědi zjevně musely být zajímavé.

Autoři studie používají slovo „tailgating”, tedy doslova „lepení se na auto před sebou”. Řidiče „lepiče” jsme už dříve označili za jednoho z 12 typů špatných řidičů tak nějak předpokládajíc, že hlavním motivem k podobnému jednání je snaha uvolnit si cestu před sebou bez ohledu na okolnosti, tedy i když šofér před „lepičem” nemá kam pořádně uhnout. Zůstáváme přesvědčeni, že tohle musí být ten hlavní důvod, sami hříšníci ale udávají v prvé řadě jiný.

„Řidiči označili za důvod 'lepení se na zadek' jinému autu snahu o zamezení dalšímu řidiči, aby se zařadil před ně,” pokračuje Demmel. Nepochybně to bude vyžadovat hustší provoz, ten ale k celému „lepení” patří tak nějak přirozeně. Řidiči se tedy, alespoň podle svých vlastních slov, pohybují příliš blízko vozům před sebou hlavně proto, aby někdo další nevyužil situace a nezařadil se před ně. Pokud je to skutečná motivace, přijde nám opravdu zvláštní, uvážíme-li, že takové jednání může snadno vést k nehodě.

„Řidiči také v tu chvíli vnímají vzdálenost od auta před sebou jako dostatečnou, ale podle našich dat ze silnic je ve skutečnosti rozestup kratší než doporučené dvě až tři vteřiny,” dodává Demmel pochopitelnou věc - bezpečná vzdálenost obvykle není nedodržována s úmyslem ani vědomím tak činit. Pro úplnost: v 55 % případů byl odstup kratší než 2 vteřiny, ve 44 % případů kratší než 1 vteřina. To je ale ve 100 km/h pořád skoro 28 metrů odstupu, k „lepení” opravdu daleko, to musí jít řádově o jednotky metrů. Stejně tak v případě zavření mezery pro předjetí - běžná auta jsou dlouhá okolo 4 metrů a už 10metrová mezera málokoho odradí od „vecpání” se mezi ostatní vozy.

Až dalším důvodem k „lepení” je podle řidičů moment, kdy v rychlejším autě dojedou jiné, pomalejší, říká Demmel. V takovém momentě pochopitelně touží „proklestit” si cestu a je otázkou situace, jak vše vnímat - někdy jiný řidič nesmyslně blokuje levý pruh a toto je jednou z cest, jak mu naznačit, že je za ním někdo rychlejší. V jiných případech ale rychlejší šofér zbytečně doráží na řidiče, který stejně nemá kam uhnout a měl by do nastání příhodnější situace respektovat jeho nižší rychlost. Pochopitelně hovoříme o jízdě po dálnici nebo silnici s vícero jízdními pruhy, na okreskách je situace složitější.

Podle Demmela bude pravděpodobně nejefektivnější cestou ke zlepšení současného stavu prevence, tj. konzistentní zdůrazňování důležitosti dodržování bezpečné vzdálenosti. Dobrou cestou je také elektronika, např. adaptivní tempomaty, které dokážou nastavenou vzdálenost udržovat samy. „Konečně, autonomní vozy mají potenciál způsobit revoluci na silnicích a snížit počet nárazů zezadu,” dodává Demmel.

To je ale stále hudba budoucnosti. Pro tuto chvíli berme výše zmíněná slova hlavně jako poučení pro nás samotné, což situaci může zlepšit hned teď. Jako nezřídka by stačila jen trocha respektu navíc. Pokud na dálnici dojedeme někoho, kdo prostě jen pomaleji předjíždí, měli bychom jej nechat v klidu manévr dokončit. Stejně tak ten v pozici předjíždějícího by mohl respektovat, že za ním někdo z nějakého důvodu více spěchá a uvolnit levý pruh alespoň o trochu rychleji, má-li techniku, která to dokáže. A v neposlední řadě je vhodné respektovat, že někdo před námi dojel pomaleji jedoucí auta dříve a řeší stejný problém. Takže je na místě počkat, až jej vyřeší sám a ne se cpát před jeho vůz stůj co stůj, abychom byli aspoň o pár metrů dál. Chce to zkrátka jen trochu více gentlemanství...

Zdroj: CARRS-Q

Petr Miler