Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

V červenci roku 1987 byl představen jeden z nejvýznamnějších supersportů historie a poslední Enzovo dílo. Ferrari nám ho teď připomíná vzácnými foto.

Legendárnímu Ferrari F40 jsme se letos podrobněji věnovali již dvakrát. Nejprve jsme mrkli pod sukně unikátnímu továrnímu exempláři se „skoroautomatem”, posléze jsme důkladněji prozkoumali poměrně smutný osud ještě vzácnějšího prototypu. Dnes se, o poznání raději, k F40 opět vracíme. Italská automobilka uvolnila několik snímků z debutu vozu i prvních let jeho existence, které podle svých slov dosud nikdo mimo Ferrari nemohl vidět.

Slavnostní odhalení proběhlo přesně 21. července 1987 v dnes již neexistujícím Civic Centru v italském Maranellu a dnes jde tedy už o více než 30 let starý stroj. V době premiéry šlo o nejrychlejší, nejvýkonnější a nejdražší silniční model, jaký kdy automobilka postavila. Zároveň šlo o vůbec poslední vůz, jaký osobně schválil Enzo Ferrari - ten totiž o rok později zemřel (v jeho případě si přitom poněkud smutné výročí připomeneme za rok 14. srpna). Značka prostřednictvím F40 také obnovila svou tradici stavět své silniční vozy na bázi závodních speciálů, jejím základem byl model 288 GTO Evoluzione.

Je třeba říci, že tento vůz vlastně nikdy nezávodil. Ferrari jej stavělo na míru skupině B, ta ale byla zrušena dříve, než byl vývoj dokončen. Enzo nechtěl rozjetý vlak zastavit, což nakonec vedlo ke vzniku auta, které je mnohými považováno za nejlepší supersport všech dob. Se závodním speciálem přitom sdílel mnohé, kupříkladu přeplňovaný osmiválcový motor či podvozek zahrnující dvojité lichoběžníky. Obojí však prošlo změnami, neboť ve výchozí podobě byl prý vůz pro normálního člověka nepoužitelný.

„Ovladatelnost prvních prototypů totiž byla tragická,“ říká k vývoji vozu dlouhodobý testovací jezdec značky Dario Benuzzi. „Abychom zkrotili výkon motoru a učinili jej kompatibilní se silničním vozem, museli jsme každý aspekt vozu podrobit bezpočtu testů - od turbodmychadel až po brzdy, od tlumičů po pneumatiky. Výsledkem byla excelentní aerodynamika a vysoká stabilita i při velmi vysokých rychlostech.“

Neznamená to ovšem, že by Ferrari F40 bylo krotkým hříbětem. Naopak šlo o hodně se vzpínajícího koníka. „Bez posilovače řízení, brzd či dalších elektronických pomůcek byly od řidiče požadovány nemalé schopnosti a soustředění, ale vše vynahradil unikátní zážitek z jízdy. Preciznost řízení, ovladatelnost na silnici, účinek brzd či intenzita, s jakou vůz zrychloval, dosahovaly mezi silničními vozy bezkonkurenční úrovně,“ vzpomíná dále Benuzzi.

Tehdejší šéf vývoje pohonných jednotek Ermanno Bonfiglioli pak dodává, že „maximální pozornost jsme věnovali hmotnosti motoru, a to díky rozsáhlému využití hořčíku, z nějž byla olejová vana, hlava válců, rozvody sání či vnější pouzdro převodovky. Tento materiál byl přitom pětkrát dražší než hliník a ještě nikdy předtím nebyl u produkčních aut použit v tak rozsáhlém množství.“

Přeplňovaná 2,9litrová jednotka dávala 478 koní, jež na zadní kola přenášel pětistupňový manuál. Při hmotnosti pouhých 1 369 kilogramů kupé zvládalo zrychlení na stovku zhruba za 4,6 sekundy, v rámci maximálky se pak testovací jezdci na okruhu Nardo rozjeli až na 321 km/h. Šlo přitom o první sériově vyráběné silniční auto, jenž překonalo metu 320 km/h a ve své době tedy i o nejrychlejší produkční vůz světa.

Toliko ale z historie, nyní se již věnujme samotným fotkám. Ty zachycují především samotnou červencovou premiéru a na ní Enza Ferrariho ve společnosti jeho nemanželského syna Piera. K tomu se Ferrari mohl přiznat až v roce 1978, poté, co zemřela jeho manželka Laura (v Itálii byl totiž až do roku 1975 rozvod nelegální). Dnes je Piero viceprezidentem značky a vlastní 10% jejích akcií.

Další z pozoruhodných snímků snímek odhaluje jednoho z nejslavnějších majitelů vozu, herce Sylvestera Stalloneho, který se takto nechal zvěčnit v roce 1990 při návštěvě továrního okruhu ve Fioranu ve vskutku slušivé kombinéze. Kromě něj F40 vlastnil třeba i Nigel Mansell. A samozřejmě i řada dalších slavných osobností, neboť ačkoliv Ferrari původně plánovalo vyrobit jen 400 kusů, nakonec jich vzniklo 1 311. Ty vyrobené po roce 1990 přitom již musely být vybaveny katalyzátorem.

Více nejspíše nemusíme dodávat, ostatně historii tohoto vozu jsme se detailně věnovali dříve. Užijte si proto menší galerii, kde by vás mohly zaujmout i snímky značné části celé produkce pohromadě. K takovému setkání totiž nejspíše již nedojde, a to ani u příležitosti aktuálního jubilea. A to přesto, že většina vyrobených aut je stále funkční...

Petr Prokopec