Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+video) Inovativní „žehlička“ přinesla průlom v technologiích aplikovaných do sériové výroby. Mercedes tehdy přepsal dějiny automobilů.

Mercedes-Benz třídy SL je nehynoucím pojmem, legendou i ikonou světa čtyř kol. Magická dvě písmena se v názvu stuttgartského modelu objevila před 60 lety u nezapomenutelného Gullwingu 300 SL, který byl o tři roky později nahrazen roadsterem stejného jména. I v jeho případě se jednalo o zkratku Sport Leicht (tedy sportovní lehký). Že už od té doby SL jen nabíralo na hmotnosti až se z něho stal dvoutunový otesánek, to je věc jiná. Musíme se na něj dívat z docela jiného úhlu pohledu.

Nejmodernější vydání SL už nikdy nebude tak přitažlivé, třebaže revoluční novinky přineslo do světa čtyř kol také. Problém je v tom, že všechny moderní vozy zatěžuje elektronika a kilometry kabeláže, proto už se na poslední dějství koukáme v té záplavě nových modelů docela jinak. Je tuctovější a méně originální, nemá takovou duši a je na něm až příliš vidět, kam se celý automobilový svět za ta léta posunul. O tom, že to nebylo zcela sympatickým směrem už ale déle mluvit nebudeme. Na test už jsme ho tu měli a projevil se jako pravý gentleman, jeho předchůdci nás ale dokázali doslova šokovat. Vydejme se tedy v čase zpátky a pojďme se podívat, jak vznikl kult.

Po Gullwingu z roku 1954 přivítal svět v šedesátých letech Pagodu, kterou následovala generace R107. Ta se proslavila jednak verzí kupé, ale zejména tím, že se dokázala ve výrobě udržet dnes už těžko myslitelných osmnáct let. Jednotlivé generace dvoumístného roadsteru měly vždy dlouhý životní cyklus, ale jednou ze zcela nejpopulárnějších a nejprodávanějších je čtvrté generace (R129) představená na výstavišti ženevského autosalonu přesně před 25 lety. Ta nesla jako poslední Mercedes „gullwingovské“ značení 300 SL.

Pod návrhem vozu se podpsal designér Bruno Sacco, který toužil vytvořit živoucí legendu. Do vývoje se zapojil i tehdejší ředitel společnosti Werner Niefer, jenž si k R 129 vypěstoval vřelý vztah a nazýval ho dokonce svým miláčkem. Není divu, za volantem testovacích prototypů vychytával mouchy a strávil v něm neuvěřitelné množství času a kilometrů. V čem bylo SL, kterého navzdory nekřesťanským cenám sjelo z výrobní linky v Brémách do července roku 2001 213 089 kusů a jemuž se říkalo „žehlička“, tak průlomové?

Vůz se mohl pochlubit více než dvaceti patentem chráněnými částmi, z nichž nejzajímavější se týkaly bezpečnosti dvoumístné posádky. Například vystřelovací ochraný oblouk za sedadly, který už dnes běžně otevřené vozy mají, oslavil premiéru právě v tomhle „es-elku“. Tam uměl v případě převrácení vozu vystřelit za 0,3 sekundy, aby posádce asfalt nezbrousil hlavy. Oproti předchůdci byla výrazně zvýšena torzní tuhost karoserie, která se dočkala údajně 30procentního zlepšení. Dosahla tak stejných hodnot jako u mercedesích limuzín a vůz se bez střechy nekroutil. Diagonální vzpěry navíc zlepšovaly jízdní vlastnosti.

Mezi dalšími premiérami v sériové výrobě „žehličky“ stojí za zmínku například samonavíjecí tříbodové bezpečnostní pásy uchycené v komfortních sedadlech s pevným nosným rámem z pěti hořčíkových odlitků, která prý dokázala částečně pohlcovat nežádoucí síly působící na posádku při bočním nárazu. Už tehdy ale Mercedes při návrhu karoserie hleděl také na bezpečnost chodců. Kotoučové brzdy využívaly závodních technologií a chlubily se čtyřpístkovou technikou.

Další finesou byla elektrohydraulicky ovládaná (zprvu plátěná) střecha, která po stisknutí spínače v kabině dokázala do 30 sekund zmizet za sedadly, respektive se objevit nad hlavou řidiče a spolujezdce. Komfort při jízdě s větrem ve vlasech navíc vylepšoval i deflektor umístěný v prostoru za sedadly. Standardem bylo elektrické ovládání oken a centrální zamykání, ABS a také 16palcová litá kola. Čtvrté „es-elo“ také bralo dech vyspělou víceprvkovou zadní nápravou, kterou ani po pětadvaceti letech nepoužívají všechny modely aut. Verze 500 SL byla obdarována dokonce i elektricky stavitelným volantem. Za příplatek byl pro zájemce i odjímatelný hard-top.

Kromě revolučních prvků bezpečnostní výbavy a celé řady fines na palubě se SL vyznačovalo mimořádným jízdním komfortem a kvalitou. Nebylo by však tak výrazné nebýt dokonce deseti benzinových pohonných jednotek, které roztáčely kola zadní nápravy přes manuální pětikvalt či čtyřstupňový automat. Úvodní variantou byla motorizace 300 SL s třílitrovým řadovým šestiválcem M103, která byla zvláštní tříventilovou technikou i výkonem 190 koní při 5 700 otáčkách. Její maximální rychlost už v roce 1989 dosahovala solidních 228 km/h.

Výkonnější verze už měla tradičnější čtyřventilovou techniku, což dokládala názvem 300 SL-24. V jejím případě šlo o jednotku M104 schopnou podat až 231 koní při 6 300 otáčkách a dosáhnout 240 km/h. Pro náročnější klientelu byl v nabídce model 500 SL s motorem V8 32V (M119), jenž produkoval 326 koní při 5 500 otáčkách. Ten už musel mít omezovač rychlosti nastavený na dnes obvyklých 250 km/h.

Stále se ale nejednalo o ten pravý vrchol, třebaže výkonu málo rozhodně nebylo. Tři roky po uvedení se Mercedes předvedl verzí 600 SL se šestilitrovým motorem V12 o výkonu 394 koní při 5 200 otáček za minutu. V létě následujícího roku došlo na modernizaci, která se obtiskla ve změně značení a upuštění od třílitrů. Verzi SL 280 tak poháněl šestiválec 2,8 litru s výkonem 193 koní, variantu SL 320 3,2litrová jednotka s výkonem 231 koní. Aby toho nebylo málo, ruku k dílu přiložilo také AMG svým šestilitrovým osmiválcem, který ve verzi SL 60 AMG poskytoval 381 koní.

Facelift představený v roce 1995 na IAA ve Frankfurtu znamenal pro SL stylistické změny a lepší vybavení. Ve výbavě se objevují například xenonové výbojky v předních světlometech z „masařky“ (třídy E W210) nebo tempomat. Do modelů SL 500 a 600 byl instalován nový pětistupňový automat. Ke slabší osmiválcové šlo od té doby přiobjednat dokonce ESP, zatímco dvanáctiválec disponoval tímto elektronickým pomocníkem v základu. Krátce nato (v prosinci roku 1996) se SL dočkalo revolučního brzdového asistentu (BAS).

Poslední facelift je datován na jaro roku 1998 a nesl se ve znamení modernizace portfolia šesti- a osmiválcových motorů plus lehkých designových retuší (nová zrcátka, sedmnáctky a modifikované nárazníky). Nabídka začínala opět modelem SL 280 s 204 koňmi, pokračovala přes SL 320 s 224 koňmi a vrcholila osmiválcem v SL 500, který měl 306 koní. Chyběly tehdy jen novější šestilitrové dvanáctiválce a silnější variantu reprezentovalo stávající SL 60 AMG. O rok později se na jeho místo díky AMG nastěhovalo SL 55 AMG s V8 a výkonem 354 koní. Absolutním vrcholem portfolia však bylo brutální SL 73 AMG, jež ohromilo 525 koňmi z V12, který měl skutečně objem 7,3 litru.

Existují i další motorizace a celá řada dalších speciálních edic. Zajímavostí je, že jedno SL této generace měla i princezna Diana, která ho na popud bristké královské rodiny po chvíli vrátila do muzea Mercedesu. Následovníkem legendární „žehličky“ je pátá generace R230. Ta už ovšem věhlasu svého předchůdce zřejmě nedosáhne, třebaže se v žádném ohledu nedá mluvit o špatném či nepovedeném autě. Žehlička (R129) v našich očích představuje moderní vrchol této třídy aut.

Video s Mercedesem SL R129 v akci

Mercedes SL patří mezi největší inovátory světa čtyř kol a o čtvrté generaci R129 to platí hned dvojnásob

Adam Šrámek