Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Ferrari a další supersporty nejsou z aut, která bychom běžně viděli umírat v zubožených stavech. I některá z nich ale stihne tento osud.

Věčné jsou jen diamanty a kariéra Karla Gotta, vše ostatní se musí spokojit s jistou formou dočasnosti. Platí to i o autech, která jsou vyrobena, poslouží jednomu, dvěma, třem, někdy i více majitelům a pak se odeberou na věčnost. Zpravidla skončí na vrakovišti či ve šrotu proto, že udržovat je při životě se z různých důvodů stane neúměrně nákladným.

Když takto popíšeme život Škody Favorit, s úsměvem na tváři to říkat nebudeme, údiv to ovšem nevzbudí. Ale Ferrari? To jsou přece cenná, výjimečná auta, která majitelé hýčkají v často klimatizovaných garážích. A když to vydrží dostatečně dlouho, prodají je ještě podstatně dráže, než je koupili. Takové vozy přece nemají pohřebiště, žijí věčně...

O některých z nich to platí. Existují Ferrari, která jsou tak vzácná, že stačí, když z nich zbudou „papíry” a štítek s VIN, aby je mělo smysl klidně postavit od základu znovu - jsou tak drahá, že historická hodnota dalece přesahuje náklady na jejich stavbu. Každé Ferrari ale není Enzo, jsou tu Mondialy, Testarossy, 328, 348, 355, 360 a spousta dalších typů, které sice nikdy nekoupíte vysloveně levně, nejsou ale - aspoň v tuto chvíli - tak ceněné, aby v jejich životě neexistoval bod, který znamená jejich smrt. Těžké nehody, požáry, případně i technický problém na velmi drahé části jejich techniky se může postarat o to, že opravovat už se je prostě nevyplatí. Co se s nimi děje pak?

Tyto vozy skončí na místě jako je to, které vám díky Robovi Ferrettimu ukážeme dnes. Je to hotové pohřebiště a byť tu nenajdeme jen Ferrari, jméno firmy FerrParts s kalifornském Sacramentu jasně naznačuje, v čem tkví její specializace. Tato společnost kupuje právě zejména Ferrari, která postihl výše zmíněný osud a postupně je pohřbívá, to se jinak nedá nazvat.

Jejich konec pak vypadá takto - na dvoře za sídlem firmy zůstávají pod širým odložená ve značně zuboženém stavu vystavena vlivům okolního prostředí. A jen čekají na moment, kdy by se z nich mohlo ještě něco neobvyklého hodit.

Než se „propracují” na toto místo, které vážně více než co jiného připomíná hřbitov, je s nimi pochopitelně nakládáno rozumněji. Jsou postupně rozebírána a díly z nich buď přímo použity nebo skladovány pro pozdější prodej.

Vidíme tu tak vše - dveře, skla, motory, převodovky, kabeláže, drobné díly, zkrátka cokoli vás napadne. A nechybí ani dílna, kde jsou tyto součásti zase montovány na ještě používaná auta.

Možná si řeknete... No co, „vrakáč”, vrakoviště. V podstatě ano, ale kolikrát jste na vrakovišti viděli Ferrari? „Ani jednou,” musí být naprostá většina upřímných odpovědí, ani nikdo z naší redakce na běžné vrakovišti takové auto nikdy neviděl. Tady mají jen ta a je to vskutku neobvyklý a docela smutný pohled - zubožená Ferrari se opravdu nevidí, natož v takových počtech. I ta ovšem někdy stihne takový osud, nezbývá než se s tím smířit...

Petr Miler