Autoforum

/

Foto: Talacrest

Ferrari 250 GTO je velmi drahé vždy, tento konkrétní kus v neobvyklé modré metalíze je ale ještě dražší než všechny ostatní. A má to své důvody.

Ferrari 250 GTO je zřejmě nejikoničtějším strojem italské automobilky. Ve výrobě bylo v letech 1962 až 1964, přičemž celkem vzniklo pouze 39 exemplářů. Z toho třiatřicet připadá na první sérii (z období 1962-1963), tři na druhou a tři na třetí (obě z roku 1964), jenž se pyšnila objemnějším dvanáctiválcovým motorem. Kromě toho automobilka zpětně osadila čtyři kusy z první série karoserií té druhé, jenž byla ovlivněna modelem 250 LM.

Jako nové se GTO prodávalo v Americe za 18 000 USD (cca 445 tisíc korun), což při započtení inflace odpovídá dnešním zhruba 142 tisícům dolarů (3,51 mil. Kč). Je ovšem třeba dodat, že skutečná hodnota tohoto modelu je několikanásobně vyšší. Koneckonců GTO se šasí 3851GT bylo v roce 2014 prodáno za 38 115 000 USD (942 340 000 Kč), což z něj činí nejdražší vůz na světě.

Tento rekord ale nejspíše bude brzy překonán, neboť britský specialista na vozy Ferrari, společnost Talacrest, nyní nabízí kupé 250 GTO za neuvěřitelných 45 milionů liber (1,383 miliardy korun). Jakkoliv jde přitom o astronomickou sumu, jsme si téměř na sto procent jisti, že zájemce o něj se bezpečně najde, proto také toto GTO není ani nabízeno v aukci, k tomu se nemusí „snižovat”. Za vším přitom stojí pozoruhodná historie tohoto exempláře.

Se šasí č. 3387GT jde o druhé vyrobené GTO, které montážní linky opustilo 16. března 1962. Zpočátku plnilo testovací povinnosti na okruhu Monza, ještě tentýž měsíc ale opustilo Itálii a zamířilo do Ameriky. A právě zde se píše historie - je to vůbec první GTO, které kdy bylo nasazeno do závodu. Jednalo se přitom o nadmíru úspěšný debut, neboť během 12 hodin Sebringu vůz vyhrál svou třídu a celkově skončil druhý.

V červnu 1962 bylo toto Ferrari prodáno Robertu „Bobu“ Grossmanovi, který s ním okamžitě nastoupil do 24 hodin Le Mans. 250 GTO přitom opět ozdobily zlaté vavříny v experimentální třídě do 3 litrů, celkově pak skončilo šesté. Grossman s ním následně odjel dalších 8 závodů, než jej prodal svému někdejšímu spolujezdci Miku Gamminovi. Ten pak s vozem závodil po další dva roky.

V roce 1965 vůz nastoupil - shodou okolností opět s Grossmanem za volantem - ke svému poslednímu závodu, Nassau Tourist Trophy, kde znovu vyhrál svou třídu. Poté jeho „profesionální“ kariéra skončila, byť nikoliv ta závodní. V průběhu let s ním totiž mnozí majitelé nastoupili do několika podniků historických vozů. Za celou historii přitom bylo párkrát bouráno, vždy však lehce.

Stran úspěšné závodní kariéry je bezesporu zajímavý i lak vyvedený původně v modré NART Blue Metallic a doplněný bílým středovým pruhem. Mezi roky 1967 a 1977 jej ovšem jeho tehdejší majitel Stephen Griswold nechal během kompletní renovace přelakovat na červeno. Vůz přitom původně koupil v roce 1975 za 13 000 USD, již o tři léta později jej ale prodal za 125 000 dolarů.

V září 1997 druhé vyrobené Ferrari 250 GTO zatím naposledy měnilo vlastníka, neboť tehdejší kupec, Bernard J. Carl, jej vlastní dodnes. Proč jej prodává, nevíme. Nicméně můžeme dodat, že právě jemu vděčí vůz za návrat k modrobílé karoserii, kterou dostal právě před oněmi devatenácti lety (stejně jako poznávací značku 250 GTO, ta ale není součástí prodeje).

Až nový majitel vytáhne z kapsy skoro 1,4 miliardy, dostane krom slavného auta zcela specifického vzhledu také třílitrový dvanáctiválec navržený Gioacchinem Colombem. Ten v době svého zrodu produkoval 300 koní, pročež asi není překvapivé, že pouhých 880 kilogramů vážící vůz zvládal již v 60. letech minulého století nejvyšší rychlost 280 km/h. S těmito parametr nepůsobí GTO jako pomalé auto ani dnes...

Zdroj: Talacrest

Petr Prokopec