Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Z Golden State se stává Green State pro rostoucí počet elektromobilů. Cíl guvernéra je patnáctinásobný oproti současnému stavu. Kdo to zaplatí?

Americkému státu Kalifornie se přezdívá Golden State, tedy Zlatý stát, podle zlaté horečky z 19. století. Jistý druh horečky ale tento stát zažívá i dnes, jen je jádro pudla trochu jinde, a to v „čistých” automobilech. Trochu s nadsázkou se mu tak dá říci Zelený stát - 40 % všech elektroaut z celých Spojených států je registrováno právě v Kalifornii.

V absolutních číslech se Kalifornie čerstvě přehoupla přes 100 tisíc elektromobilů, jednoduchou matematikou se tedy dostáváme ke čtvrt milionu elektromobilů na silnicích všech amerických států. To je jen zlomek Obamou nedávno prosazovaného milionu elektromobilů na amerických silnicích v roce 2015; ostatně, začátkem tohoto roku už i americký prezident svá starší slova značně zracionalizoval.

Není se moc co divit, že tak velká část v USA registrovaných elektromobilů jezdí právě po Kalifornii. Tamní pobídky k nákupu takového vozu dosahují 10 tisíc dolarů (210 tisíc korun), sečteme-li přerozdělování národní i státní, a také se tam docela utěšeně rozrůstá síť dobíjecích stanic - respektive, jsou tam mnohem hojnější, než v případě jiných amerických států.

Kalifornský guvernér Jerry Brown stanovil cíl do roku 2025 mít na silnicích Kalifornie půldruhého milionu elektrických vozidel. Dosažení sta tisíc je samozřejmě dílčím úspěchem, cíl ale zní na patnáctinásobnou hodnotu. To bude téměř jistě chtít vládní podporu, která bude mít formu finančních pobídek - a peníze na takovéto věci vláda nemá kde vzít, než v kapsách všech občanů, bez rozdílu, zda si elektromobil ve své garáži přejí či nikoliv.

Právě těm by snížení daní pomohlo. To není zas tak objevné zjištění, protože nižší daně obecně jsou pro domácnosti a firmy vždycky lepší, ale v tomto případě to znamená, že by se lidé mohli svobodněji rozhodovat, jaký automobil si pořídí. Podle Michaela Goldsteina, amerického novináře a proponenta alternativních paliv - dokonce si chtěl pořídit Hyundai ix35 s palivovými články, ale pro příliš vysokou cenu skončil u konvenčního auta - má řada spotřebitelů o „zelenější” automobil zájem, jenže na něj nemá peníze, zjednodušeně řečeno.

Medián ročního důchodu americké domácnosti v roce 2013 byl 46 700 dolarů, tedy asi 982 tisíc korun. Průměrná cena nového prodaného automobilu byla 32 086 dolarů (675 tisíc korun), tedy něco přes dvě třetiny průměrného důchodu. Nevypadá to jako zas tak moc, ale rozdělíme-li to do měsíců, je to 630 dolarů, tedy přes 13 tisíc korun měsíčně při čtyřletém splácení a 6 700 dolarech (141 tisíci korunami) zaplacených na začátku. K tomu je potřeba připočíst veškeré náklady na vlastnictví auta, tedy například pojištění, údržba, pneumatiky, palivo apod.

Chování amerických spotřebitelů vystihuje spíše slovo „dostupné” než „zelené”. 14,5 milionu nových prodaných aut v USA v roce 2012 - číslo, které od té doby stále rychle roste - je sice hezkých, ale ojetých aut se ve stejném roce prodalo 40,5 milionu, tedy téměř třikrát tolik.

Auta označená jako ekologicky šetrná, tedy zejména hybridy, plug-in hybridy a elektromobily, ať už ty jezdící na baterky či na vodík, bývají citelně dražší, než jejich konvenční sourozenci. To je jedním z hlavních důvodů, proč se jich prodává o tolik méně a také věcí, proti které bojují ony vládní podpory.

Otázka, kdo má zaplatit vyšší ceny takovýchto vozidel, má v zásadě tři odpovědi - buď padnou všechny náklady na bedra spotřebitelů, nebo je na sebe vezmou výrobci automobilů, nebo přispějí vlády. Automobilky to budou těžko, to jsou podnikatelské subjekty a cílem podnikání je zisk - dobrovolně jej snižovat bude jen blázen a nařídit, za kolik se budou auta prodávat, v západní civilizaci jaksi nejde, alespoň prozatím. Jak to je s bedry spotřebitelů, vidíme na současném stavu, a vlády nemají jiné peníze, než ty, které předtím sebraly svým občanům.

Výsledek, alespoň ten americký, je vidět na další statistice. Medián ročního důchodu domácnosti, která si pořizuje elektromobil, byl v roce 2012 na hodnotě 108 tisíc dolarů, tedy 2,27 milionu korun a víc než dvojnásobek mediánu důchodů všech domácností. V roce 2013 měla podle průzkumu webu Experian pětina lidí pořizujících si elektromobil roční příjem přes 175 tisíc dolarů (téměř 3,7 milionu korun).

Pochopitelně, slevy a pobídky platí pro všechny bez rozdílu, ať ročně vydělají 25 nebo 250 tisíc dolarů. Podíváme-li se zpět do Kalifornie, podle novin LA Times šlo 80 % slev na elektromobily domácnostem s důchodem přes 100 tisíc dolarů (2,1 milionu korun) ročně. A polovina slev vztahujících se k Tesle Model S putovala do domácností s ročními příjmy přes 300 tisíc dolarů (6,3 milionu korun).

Kalifornský senátor Kevin De Leon nyní pracuje na odstupňování pobídek podle příjmu zájemce o elektromobil; návrh zákona již prošel prvním hlasováním a míří ke kalifornskému Senátu. Zjednodušeně řečeno by podpory nebyly k mání těm, kteří si dnes mohou vůz jako Tesla Model S pohodlně dovolit, a tak tvoří většinu zákazníků této automobilky.

Otázka ale zní, zda by po podobné změně prodeje takovýchto elektromobilů neletěly ke dnu. I za současného stavu totiž mají hlasy těch, kteří elektromobily označují za drahé hračky, status symbolu či povrchní deklarace zeleného smýšlení pro bohaté, docela váhu, podíváme-li se na to, kdo si tato auta skutečně kupuje. A pouhé snížení podpor pro jednu skupinu zákazníků jen těžko zvedne atraktivitu elektromobilů pro skupinu druhou, která na ně pořád nedosáhne.

Zdroje: Autoblog Green, Carscoops

Marek Bednář