Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Češi nejsou jediní, kdo se musí potýkat s tím, že jim někdo chce dát pokutu za něco, o čem nemají tušení. Australský důchodce se s tím vypořádal po svém.

Úprava zavádějící tzv. objektivní odpovědnost provozovatele vozu za dopravní přestupky s ním spáchané je jednou z nejubožejších norem, kterou náš právní řád poznal. Oportunistický zákon vytváří složitý mechanismus, který provozovatele vozu trestá stejným finančním postihem jako nedopadeného řidiče za to, že odmítl sdělit, kdo s autem v momentě zjištění přestupku jel. Ať už to ví, nebo neví, nebo ať už je s dotyčným v jakémkoli vztahu. Dělá to „chytře” tak, že koza řidičské hrdosti zůstává celá a vlk státní kasy se nažere dosyta - postih je rázem jen finanční, o žádný další se norma raději nepokouší.

Z mnoha pohledů se jedná o mimořádně bizarní institut. Už díky jeho existenci a charakteru je nad slunce jasnější, že stát místo sledování skutečně nebezpečných přestupků a zjišťování jejich skutečných pachatelů eviduje raději snadno zjistitelná, bagatelní porušení a je mu úplně jedno, kdo mu za ně zaplatí - hlavně, že se někdo najde. Smyslem trestu má být adekvátní postižení viníka s cílem zabránit mu v dalším páchání stejné, pro společnost nebezpečné činnosti. Konstrukce tohoto zákona ale více odpovídá definice daně či mýta. Jen v tomto případě nejde o mýto za samotný průjezd, ale za jeho rychlost. Státu, městu, policii... je v podstatě ukradené, že kolem stacionárního radaru pojedete více, než byste měli. Pokud za to zaplatí pár stovek nebo tisíc, je to vyřešené, i když de iure zaplatí jen za to, že neřekl, kdo to skutečně byl. Komu je tohle ku prospěchu? Z občanů nikomu.

I přesto, že jde o zlotřilost, není Česká republika zdaleka jedinou zemí, kde podobný institut platí. Obvykle je tedy konstruován jednodušším způsobem (provozovatel má často více či méně přímou odpovědnost a nikdo se jej ani neptá, maximálně se na někoho jiného může sám „vymluvit”), to jej ale lepším nečiní. Jakékoli podobné řešení vede jen k laxní práci policie či jiných úřadů a rezignaci na hledání skutečných viníků přestupků, které jsou nám často předkládány jako vrcholně nebezpečné. Obdobně se chovají i v Austrálii a nevěřte tomu, že to tamním obyvatelům nevadí.

Vadí a jedním z nich je Mario Hili, dnes čtyřiašedesátiletý důchodce z australského North Geelong. Bývalý elektrikář byl letos usvědčen z toho, že od roku 2000, tedy po celých 13 let, nepravdivě ohlašoval krádeže svého vozu. Za tu dobu tu udělal v neuvěřitelných 21 případech, v průměru tedy bezmála dvakrát ročně. Důvod? Všechny případy se časově překrývaly s momenty, kdy mu bylo kladeno za vinu zpravidla porušení nejvyšší povolené rychlosti před „očima” stacionárních radarů. Je vcelku pochopitelné, že úřady dotyčného přestaly za tyto skutky popotahovat v momentě, kdy zjistily, že vůz byl v daný moment vedený jako ukradený.

Je to pochopitelně nesmírně krátkozraké řešení. Hilimu muselo být jisté, že někomu začne být divné, že úřadům pravidelně, obvykle několik měsíců po spáchání samotného přestupku, nahlásí krádež a vůz pokaždé jako náhodou sám najde. Tak to totiž v každém z případů udělal. Přesto mu to procházelo po celých 13 let a jak jeho právník sdělil deníku Geelong Advertiser, choval se dosti typicky - jakmile mu to prošlo poprvé, dělal to tak i nadále.

Co fungování Hiliho „systému” zmařilo? Podle News.com.au prý to, že policisté po posledním nahlášení krádeže našli vůz ještě před jeho objevením sami a v autě nenašli žádné jiné než majitelovy otisky. To se nám ale nezdá příliš reálné, zloděj by nutně žádné své zanechat nemusel, spíše si některý z policistů zřejmě náhodou všiml toho, že auto bylo ukradeno pojedenadvacáté a začal pátrat dále. Časový překryv se zjištěnými dopravními přestupky pak prozradil vše a Hili se pod tlakem okolností sám přiznal.

Tohle ucho džbánu se zkrátka muselo utrhnout a může se zdát, že šlo ze strany penzionovaného elektrikáře o hloupý nápad. Na jednu stranu šlo, i Hiliho obhájce před soudem přiznal, že jeho klient udělal pár špatných rozhodnutí, když takto využil mezer v systému. Nakonec se ale toto „řešení” tak špatné nezdá - jednak se za 13 let nemusel potýkat s žádnými postihy za své dopravní přestupky a za své podvodné jednání směrem k státním institucím příliš tvrdý trest nedostal. Soud přihlédl k jeho věku, bezúhonnosti a přiznání viny a potrestal jej finanční pokutou ve výši 2 500 australských dolarů, tedy něco kolem 52 000 Kč. To za 21 porušení rychlosti není v australském (a nakonec ani českém) měřítku tolik, navíc se trest nikterak nedotkl jeho řidičského oprávnění. Většina přestupků byla ostatně dávno promlčena.

Řešení to tedy pro Hiliho nakonec je, přesto bychom jeho uplatňování v českých podmínkách raději nedoporučovali. Existují poněkud méně naivní řešení, jak „nenapráskat” vlastní manželku nebo přijímat odpovědnost za cizí jednání. O tom ale třeba zase příště.

Zdroj: News.com.au

Petr Miler