Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Udělat malé auto se nezdá být složité, v segmentu napěchovaném konkurenci ale není možné se prosadit s čímkoli nedomyšleným. Těchto 10 aut nedomyšlených bylo.

Postavit dobré malé bývá pro automobilku těžší úkol, než postavit velký vůz. Zní to nelogicky, ale považte - jako výrobce musíte držet svůj standard kvality, výbavy, vzhledu a technologií. Pod kapotou musí být úsporné motory a pasivní i aktivní bezpečnost musí odpovídat moderním standardům, od armády airbagů až po ABS a ESP. Z ničeho z toho v podstatě nemáte možnost slevit a přitom se musíte vejít do ceny, za kterou jsou lidé malé auto ochotni koupit.

Buď to svedete a jste úspěšní, nebo někde uberete. Buď postavíte v tom či onom ohledu nedokonalý vůz a nebo je perfektní až běda, ale je citelně dražší než konkurenční stroje. A obojí je stejně špatné. Buď na adresu vozu padnou od věčně kritických novinářů tak nevybíravá slova, že jej nebudou chtít ani ti, co už si jej objednali. A nebo původně zamýšlená cílová skupina zákazníků půjde k levnější konkurenci, protože na vaše auto prosté mít nebude či za něj nebude ochotna dát tolik. A průšvih je na světě.

I když se takovým výsledkům automobilky snaží vyhnout zuby nehty, přesto se na trhu se občas objeví malé auto, které do jedné z těchto škatulek spadne. A buď je špatné, drahé a nebo v nejhorším případě obojí. A zákazníci nad ním začnou ohrnovat nos. Tady je deset malých aut, kterým se to „podařilo”.

1. Aston Martin Cygnet

Tenhle prcek, prodávaný v letech 2011 - 2013, měl být Astonem do města, novou laťkou kompaktního luxusu, vozem, který si pořídíte, když vám přijde nedůstojné jezdit modelem DB9 na nákup. Ve skutečnosti to ale byla přeznačkovaná Toyota iQ s trochu lepší kůží v interiéru a existoval hlavně proto, aby Astonu snížil průměrné emise CO2 v době nastupujících regulací.

Nebyla to ani zadokolka jako Smart, měl přední pohon; pod kapotou byl motor Toyota o objemu 1,33 litru. Jediným plusem byla spotřeba 4 litrů na sto a skutečný účel by Cygnet plnit mohl, jenže jeho cena byla tak strašně vysoká, že si ho skoro nikdo nekoupil - stál okolo milionu korun. Vyrobily se jich asi tři stovky (hovoří se ale i o vyšším čísle), což byla méně než desetina plánovaného počtu 4 000 kusů - ročně. Skončil tak rychle jak začal a ne nadarmo se dostal i mezi auta, na která svět zapomněl.

2. Audi A2

Tohle malé auto se též nesetkalo s valnou odezvou a to v podstatě ze dvou spolu souvisejících důvodů - kategorie mini MPV, do které v roce 1999 zapadlo, v podstatě neexistovala. A A2 byla příliš drahá na to, aby ji založila.

Pod slupkou bylo tohle auto opravdu na špičce, bylo kompletně hliníkové, mělo vynikající aerodynamiku a i přes komfortní výbavu vážilo necelou tunu, takže i s benzínovými motory jezdilo za pět litrů na sto. Jenže vypadalo podivně, kapota se nedala normálně otvírat a spoilerem dělené zadní sklo bylo nepraktické, stejně jako pouze čtyřmístný, třebaže prostorný interiér. A základní cena 700 tisíc korun byla na takhle malé auto opravdu příliš vysoká. Chvíli se mluvilo o nástupci a vznikl i koncept, nakonec ale také ten skončil u ledu, jako původní A2.

3. BMW C1

Přiznáváme, tohle není tak úplně auto, BMW ho ale jako alternativu k malému autu na trh uvedlo. Ve skutečnosti je to skútr se střechou a už to vyvolává otázku, co BMW asi tak očekávalo, když C1 uvedlo pustilo na trh. Pochopitelně, jsou tu výhody aut - lepší pasivní bezpečnost, člověk měl i bezpečnostní pás, také nepřízni počasí odolávalo alespoň trochu lépe. Jenže dejte si do rovnice těžiště výš než u auta, nemalou hmotnost 185 kg a cenu oproti blízkou skutečným malým autům. A recept na neúspěch je na světě.

4. CityRover

Tohle auto zavítalo i na seznam nejhorších aut podle Britů a v obou má své čestné místo. Mělo pomoci chřadnoucí automobilce MG/Rover, ale paradoxně urychlilo její zánik. Firma potřebovala městský minivůz, ale neměla na nic pořádného peníze, takže byla zvolena cesta nalepit svoje loga na cizí auto.

Nic z evropské produkce však nebylo uznáno za vhodné a tak se díváme na britskou verzi indické Taty Indica. Jenže ta byla pět let stará, když CityRover přišel na trh, takže působil zastaralý už jako horká novinka. Jízdní vlastnosti byly mizerné, výkonu bylo málo a kvalita zpracování kulhala. Nízká cena to nedokázala zachránit, o chloupek dražší Fiat Panda byl mnohem lepší. CityRover rychle mířil pod drn a Rover s ním.

5. Honda Logo

Tahle malá Honda měla být jednoduchým a levným městským miniautem, prostě strojem, který si koupíte jako pohodlnější alternativu k autobusu. Jenže se v Evropě prodávala jen chvilku na přelomu tisíciletí a úspěšná nebyla, ovšem ne kvůli své ceně. Ta sice byla vyšší než u konkurence, ale také bylo Logo docela prostorné a velmi spolehlivé. Hlavním problémem byl design - byl tak neurčitý a obyčejný, že kdybyste z tohoto vozu odlepili loga Honda, nikdo by nepoznal, co to je.

6. Mini Coupé a Roadster

Klasické třídveřové Mini je samo o sobě stylovka pro dostatečně majetné fanoušky; dobrý, hravý podvozek a výtečná ovladatelnost jsou bonusy pro nadšené řidiče. Existuje i jako čtyřmístný kabriolet, který je slušně oblíbený. Už tahle dvě auta rozhodně nejsou žádné masovky. V roce 2011 se značka Mini přesto rozhodla vytvořit skulinu ve skulině. Vlastně - dvě skuliny.

Nabídla Mini Coupé, které sice mělo na Mini docela velký kufr, ale byl to ve skutečnosti liftback, který měl jen dvě sedačky a divnou střechu, připomínající čepici kšiltem dozadu. A protože to pořád nebylo dost, objevil se také Mini Roadster, který aspoň neměl tu zvláštní střechu. Zájem o tyhle verze byl minimální i přes to, že cena tu nehrála až tak velkou roli. Když přišla třetí generace hatchbacku Mini, tyhle dvě verze skončily bez nástupce po minimálních, přesné neznámých prodejích.

7. Peugeot 1007

„Nové a neobvyklé městské MPV” Peugeotu, které dostalo dříve neviděný název se dvěma nulami uprostřed, mělo být dokonalým druhým autem pro městské rodiny. Klíčovou inovací byl jediný pár elektricky posuvných bočních dveří. Idea byla, že v těsných parkovištích nebudete potřebovat tolik místa k vystupování.

Interiér byl slušně variabilní, prosklená plocha byla obrovská a dveře se otvíraly a zavíraly elektricky nebo i dálkově. Jenže když jste se rozjeli s byť nedovřenými dveřmi, auto neustále pískalo a bylo nutno zastavit, abyste je zavřeli - za jízdy to nešlo. Vzhled MPV sraženého v pračce také nepomohl a dveřím spousta lidí nevěřila, takže tohle auto je dnes vzácností.

8. Volkswagen Lupo

Lupo a sesterský Seat Arosa byly pokusy Volkswagenu nabídnout auta menší než Polo, resp. Ibiza. Přišly v letech 1998, resp. 1997 a stály na zkrácené platformě Pola. Byly docela dobře postavené a na předních místech byla opravdu hromada prostoru. Od B-sloupku dozadu to bylo horší, ale pro dva lidi to bohatě stačilo. Sám jsem Arosou tři roky jezdil a podnikl s ní i pár dlouhých cest.

Problémem byly výrobní náklady, které byly skoro tak velké jako u Pola a Ibizy. Prodejní cena proto byla příliš vysoká na to, aby se Lupo a Arosa prodávaly ve velkém, třebaže to opravdu nebyla špatná auta. Lupo existovalo i ve verzi GTI, která je dodnes drahá, a Arosa měla verzi 16V se stovkou koní, ale ani ty nezajistily dostatečně širokou oblibu.

9. Volkswagen Fox

V reakci na nevalné přijetí drahého Lupa šel Volkswagen při hledání nástupce skutečně po co nejnižší ceně. Jenže to přehnal a v roce 2003 přivezl do Evropy model Fox, původně vyvinutý pro Jižní Ameriku. Fox byl skutečně levný, jenže to v podstatě nebyl VW, jak ho tu lidé znají. Zájem tak o něj měli jen ti, kteří pro jeho nízkou cenu překousli divný vzhled a fakt, že technologicky zaostával i za Lupem, natož za zbytkem Evropy 21. století.

10. Witkar

Že jste o ničem jako Witkar nikdy neslyšeli? Nedivíme se, byl to takový propadák, že jej většina Evropy ani nepoznala. Je to nizozemské vozítko ze 70. let, které vypadá jako kříženec elektrického golfového vozíku a stolního mixéru. Vzniklo jako snaha o ekologickou přepravu, ovšem s dojezdem pouhých 15 km a maximálkou 30 km/h nestačilo ani na Amsterdam, kde mělo být k mání v rámci carsharingu (už tehdy...). Witkar byl příliš ošklivý a reálně téměř nepoužitelný, aby si jej někdo koupil a dnes se na něj zapomíná i v rodném Nizozemsku.

Petr Miler