Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Auta se ve všech ohledech nevyvíjejí způsobem, který by nám imponoval, v některých oblastech se ale odehrál ohromující pokrok.

Vývoj aerodynamiky aut je v posledních letech zrychlený zejména snahou o co nejmenší spotřebu paliva - čím nižší je odpor vzduchu, tím méně paliva auto potřebuje na jeho překonávání. Ve vyšších rychlostech je to zejména odpor vzduchu, co vůz musí překonávat, takže snahy o zlepšení na tomto poli jsou pochopitelné.

Samozřejmě, při testu normované spotřeby se vůz nerozjede na rychlosti v řádu stovek kilometrů v hodině, ale ani v rychlostech okolo stovky není odpor vzduchu zanedbatelný. Proto jsme svědky nejrůznějších křidélek a odtrhových hran zejména na zádi, a to nejen u skutečně výkonných vozů, ale i u běžných hatchbacků. Před odporem vzduchu jsou si všichni rovni, od Ferrari LaFerrari po Škodu Fabia.

Za poslední dekády tak urazila aerodynamika aut ohromně dlouhou cestu. Vzpomenout na to můžeme díky videu níže, které vedle sebe staví tři různé vozy - Dodge Charger z roku 1969, jeho speciální závodní verzi jménem Daytona a současný Charger. A ukazuje, jak aerodynamicky neoptimální bylo standardní auto, jaké podivné změny musely být provedeny, aby se to zlepšilo a jak neviditelně je ještě lepších výsledků dosahováno u obyčejného silničního Chargeru, aniž by to bylo jakkoli vidět.

Příběh začíná v 60. letech v USA, kdy Dodge chtěl být nejlepší v Nascaru ve třídě továrních aut. Jeho Charger nicméně nebyl dost rychlý a ani ve vysokých rychlostech dost stabilní. Přidal mu tedy 60 cm vysoké zadní křídlo a 46 cm dlouhý a špičatý nos a zadní sklo zarovnal s C-sloupky. Výsledek představil jako dnes legendární Charger Daytona.

Nos vyřešil dva problémy přídě - velký odpor vzduchu, který vytvářela hrana kapoty, a vztlak. Zadní křídlo se zase postaralo o vztlak zádě a srovnání zadního skla se sloupky výrazně zmenšilo odpor vzduchu. Výsledek vypadal opravdu extrémně, jak z nějakého komiksu, ale skutečně to fungovalo.

Charger Daytona byl ve vyšších rychlostech mnohem stabilnější a díky menšímu odporu vzduchu také rychlejší. Vyhrál hned první závod, ve kterém byl nasazen, a byl prvním autem Nascaru ve třídě továrních aut, které překonalo hranici 200 mph, tedy 320 km/h. Stalo se to na závodním okruhu Talladega ve státě Alabama.

Standardní Charger z roku 1969 i jeho verzi Daytona si můžeme prohlédnout níže ve větrném tunelu a vidět, co přesně změny provedly. A spatřit můžeme i moderní Charger Hellcat z roku 2015. Ten nemá špičatou příď ani gigantické křídlo na zádi, přesto je ve snižování odporu vzduchu i vztlaku výrazně úspěšnější než původní Charger. Jeho přítlak na zádi je téměř tak velký jako u Chargeru Daytona, ale stačí mu na to malý spoiler na zádi. Jak jsme již naznačili, vztlak i koeficient odporu vzduchu jsou ještě nižší - auto tak vypadá „normálně”, přitom jeho aerodynamická efektivita je srovnatelná s onou „komiksovou” Daytonou.

Původní Charger tedy možná je krásné auto, ale po aerodynamické stránce je na něm špatně úplně všechno. A pokud se to má zlepšit, musí vzít za vlastní dosti bizarní vzhled. Nový Charger nemá problém ani s jedním, tohle je pokrok...

Takto extrémně se musel změnit, aby jeho aerodynamika fungovala

Dnešní Charger Hellcat jej překonává ve většině ohledů bez čehokoli výrazného

I když nový Charger vypadá nejobyčejněji, aerodynamicky je nejefektivnější

Marek Bednář