Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) GT-R je pro automobilové puristy noční můrou. Jedno mu ale upřít nelze - vzhledem ke svým parametrům i ceně je až nepochopitelně rychlý.

Poznejte testovaný vůz klidně i sami, na vlastní kůži. Půjčte si jej v půjčovně sportovních a luxusních aut DRIVE IT! - alespoň na chvíli může být váš za ceny od 10 900 Kč.

S Nissanem GT-R jsem poprvé přišel do styku již před mnoha lety. Stalo se to krátce poté, co si proklestil cestu k věčné slávě a zatoužili po něm první čeští zákazníci, kteří si jej nechali dovézt ze Spojených států. Setkání to bylo krátké, ale stačilo mi na to, abych věděl, že tohle auto není nic pro mě.

GT-R bylo rychlé jako čert, o tom nemohlo být sporu, tím ale výčet neoddiskutovatelných, na první pohled zjevně dobrých vlastností víceméně končil. Už samotný fakt, že řídíte 1 800 kilogramů těžké kupé, které s pomocí brutálního výkonu a chytré elektroniky maskuje svou pravou tvář, je pro člověka mého smýšlení dosti problematicky akceptovatelný. Nejde ale jen o to. Auto bylo v určitých ohledech pocitově trochu těžkopádné, obtížně čitelné, v řadě detailů nedokonalé a za jízdy s ním jste krom pravidelných masáží vnitřností výraznou akcelerací vlastně ani neměli pocit, že jedete nějak zvlášť rychle.

Bylo to takové automobilové taekwon-do - s autem jste si během pár kilometrů na okruhu pořádně nakopali, abyste v cíli zjistili, že jste bez nějakých mimořádných prožitků a nadměrného úsilí „pojeli” všechny kolem. Řadě lidí něco takového ke spokojenosti stačí, mně nikoli. A tak jsem se dále raději vyhledával auta, ve kterých si více odpracujete a také intenzivněji prožijete menší rychlost. Zábavnost pěkného času na stopkách je poněkud pomíjívá.

Kapitolu GT-R jsem tím ve svém životě víceméně uzavřel a dále ani nevyhledával příležitosti vůz lépe poznat. Shodou více okolností, z nichž část je pochopitelná z textů uvozujících tento článek, se až letos stalo, že jsem GT-R modelového roku 2010, tedy vůz ještě netknutý posledními dílčími úpravami, pořádně protáhl po cestách všeho druhu. Předem mohu říci, že některé jeho vlastnosti se v kulisách dnešní doby jeví trochu jinak než před léty, především ale pořádné poznání dává lepší příležitost podělit se s vámi o to, co GT-R umí a co ne. Tak se do toho pusťme.

Hezký tedy opravdu není

Omlouvám se všem, kterým se tato motorová gejša zaryla pod kůži a každý večer usínají s modlitbou pod jejím plakátem, já jsem si ji ale mnohokrát prohlédl ze všech stran a nic pěkného jsem na ni neobjevil. Možná na zádi by se něco málo našlo, to by ale nesměla být snad u všech jezdících exemplářů „zkouřená” od zbytků nedokonale spáleného paliva. Bez ohledu na to je ale tohle auto prostě moc velké, otylé, přetékající a designově nenápadité, abych mohl říci, že je hezké. To ale neznamená, že nemá něco do sebe.

Píše se rok 2012 a GT-R už viděl snad každý - když ne in natura, tak alespoň na fotkách určitě. Ve svém okolí znám několik jezdících exemplářů, které jsou na silnicích k vidění docela často, přesto se i za testovaným kouskem se pořád ostatní řidiči či kolemjdoucí otáčeli, ukazovali na něj, fotili si jej... Možná to bylo jen z údivu, co za rudé hovado to nakráčelo do jejich asfaltového rajónu, ale upřímně řečeno si to nemyslím, ba dokonce vím, že tomu tak alespoň ve většině případů nebylo. Byly to pohledy či slova plná úcty a obdivu.

Velkou roli v tom jistě hraje i velmi pečlivě budovaná a jak se později dozvíte vlastně nikterak zvlášť nadsazená image superrychlého auta, která se konec konců lépe dodává netuctově vyhlížejícímu vozu, ale i samotný vzhled nakonec nepostrádá jistou atraktivitu.

Zahlédněte v zrcátku nízkou a širokou příď s dvěma protáhlými světlomety, podívejte se na podsaditý profil s přebytkem plechu nebo se ohlédněte na mohutnou zádí se čtveřicí velkých koncových světel a ještě větších koncovek výfuků a obrovským křídlem navrch a pokud nepocítíte odpor, budete se bát. Tohle auto si dokáže získat respekt už tím, jak vypadá - ať se vám líbí, nebo ne.

Tiida v kůži

Nissan dělá všechno proto, aby GT-R nepůsobilo jako jeden z modelů této přece jen lidové značky a své logo na něm používá jen velmi druhořadě. Najdete jej třeba na krytech středů kol, ale na volantu, na přídi ani zádi o Nissanu není řeč - tohle je prostě GT-R. Přesto po usednutí za volant okamžitě víte, v čem se právě nacházíte.

Než se dostanu k meritu věci, chci podotknout, že proti japonským autům nic nemám. Nissany jsem dokonce svého času favorizoval, jakkoli tyto doby padají někam do devadesátých let minulého století. Zároveň nejsem z těch, kteří by si v prvé řadě potrpěli na fajnových kůžičkách nebo dokonalých palubních systémech s vypiplanou ergonomií. Jenže nemohu zapírat, že tyhle věci v japonských autech obvykle zaostávají za normami definovanými hlavně německou konkurencí. A GT-R rozhodně není výjimkou.

Už první dojem z interiéru je poněkud rozpačitý. Mám pocit, jako bych usedl do Nissanu Tiida, který se někdo snažil pozvednout doplněním kvalitního koženého čalounění či pokročilé elektroniky. Jenže limity základního řešení to nezapře a ty elektronické záležitosti jsou prostě... prostě japonské.

Plasty použité v interiéru postrádají kvalitu špiček třídy, nakonec ani ta kůže a nebo plastové obložení imitující hliník nepůsobí nejpříjemnějším a nejodolnějším dojmem a rovněž architektonické řešení klíčových částí vnitřku jako přístrojové desky nebo středového tunelu ve mně vzbuzovalo spíše údiv než obdiv. Teď se podívejte na tu spoustu tlačítek a jejich umístění - klíčové údaje palubního počítače se přepínají za volantem na palubce, každá část palubního systému s mraky zejména jízdních údajů se přepíná trochu jinými tlačítky s trochu jinou ovládací logikou...

Já vím, tohle nedělá auto autem a dá se s tím v klidu žít. Právě v těchto ohledech se ale ukazuje, že sedíte pořád v Nissanu a ne třeba v Porsche. Pokud chcete výkony Porsche za cenu Nissanu, musíte se spokojit s balením Nissanu - tohle je pořád jen vypiplaná Tiida. Pokud chcete výkony Porsche v balení Porsche, musíte si připravit cenu Porsche, vnitřek takového Turba S hraje úplně jinou ligu a přitom tím nikterak nedecimuje „sportovní” kvality vozu.

Co ještě říci k interiéru? Je rozhodně dosti prostorný, zejména dopředu se dvojice dvoumetrových chlapů vměstná bez větších potíží a i řidič podobných dispozic se cítí za volantem dobře, jakkoli by mohl sedět níže a dále vzadu. Zadní sedadla jsou spíše z ranku „+2”, kufr pak z kategorie „bazén” - objem ale též nepostrádá, 315 litrů je dost i pro sportovně smýšlející chalupáře.