Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(videa) Říká se, že piloti dávných F1 byli ti praví hrdinové, že se museli potýkat s auty, která by dnešní jezdci ani nezvládli. Realita? Podívejte se.

Spoustě lidí přijdou dnešní Formule 1 nezáživné. Prý mají nevýrazný zvuk, příliš snadno se ovládají a málokdy se na nich něco pokazí, což dohromady dělá z velkých cen o poznání sterilnější představení. Často si pak přisadí, že prát se klidně s více jak tisícikoňovými stroji v dobách, kdy byl elektronikou prošpikovaný leda vesmírný program NASA a automatické v ef-jedničkách nebylo ani řazení, vyžadovalo o poznání schopnější a odolnější piloty než dnes, kdy se místo vládce stroje hledá spíše člověk schopný optimální symbiózy s volantem o pětadvaceti tlačítkách.

Možná to vidíte stejně, možná ne. Obecně bychom řekli, že Formule 1 prošla jako všechno svým vývojem a v každé její éře vítězil člověk, který byl schopen nejlépe pracovat s tím, co je třeba, ať už to v tu či onu dobu znamenalo cokoli. Tohle je zkrátka subjektivní záležitost, přesto je zajímavá otázka, zda by dnešní piloti F1 dokázali zvládnout starší stroje a pokud ano, tak jak. Odpověď na ni zjevně nedala spát Mercedesu, který do tří svých starých formulí posadil piloty, kteří s jeho monoposty jezdí v F1 dnes. A vyslal je na deštěm smáčený Hockenheimring.

Těmi piloty byli Nico Rosberg z týmu Mercedes AMG Petronas, Pascal Wehrlein z týmu Manor a Nico Hülkenberg z týmu Sahara Force India. Jejich vozy pro onen den byly McLaren MP4/13 z roku 1998, Mercedes-Benz W194r z roku 1954 a Mercedes-Benz W25 z roku 1934. Kořením byl onen déšť, který ještě lépe prověřil, kdo si co s těmito stroji troufne.

Onen nejnovější, desetiválcový monopost z roku 1998 - mimochodem vůz, se kterým Mika Häkkinen získal titul mistra světa - od těch současných není zase tak daleko, třebaže je zajímavé znovu slyšet jek atmosférické jednotky. Osedlal ho Nico Rosberg a i když z toho sám měl radost, zase tak moc zajímavého nepřevedl, rok 1998 je prostě nedávno. Zbylá dvojice je o poznání zajímavější.

Pohled na jízdu Pascala Wehrleina dává zapravdu spíše těm, že dnešní piloti by svým někdejším předchůdcům zřejmě nedokázali konkurovat. Se strojem z roku 1954 jede velmi pomalu, což by se ještě dalo pochopit, evidentně jej ale příliš nezvládá. Že je Wehrlein poněkud „mimo”, naznačuje i to, jak se v posledním videu pozastavuje nad manuální převodovkou W194r. S tou zjevně neumí pracovat, dívá se za jízdy na její kulisu a neschopnost dát byť jen náznakem meziplyn při brzdění před šikanou dále škodí jeho už tak velmi nepřesvědčivé jízdě.

Nico Hülkenberg, o něco starší pilot, je na tom o poznání lépe, byť sedlá monopost ještě o 20 let dávnější - z roku 1934. Ani on se tedy do řazení dvakrát nehrne, jede ale citelně ostřeji, nestydí se ho poslat bokem či prohrábnout koly a vypadá to, že se za jeho volantem cítí docela dobře. Tedy, jednou jsou z toho hodiny, ale v nízké rychlosti a vůz zůstane na trati bez újmy na karoserii či mechanice.

„Je to, jako byste seděli venku, nemáte bezpečnostní pás,” popsal svou zkušenost Hülkenberg. A má pravdu, v „jeho” autě není opravdu nic, ani žádný pořádný štítek upravující proudění vzduchu. Jeho jízda je zřejmě nejzajímavější, ale podívejte se na všechny. I když to nejsou dokonalé pohledy, lepší příležitost vidět dnešní mladé piloty ve starých ef-jedničkách hned tak nedostaneme...

Nico Hülkenberg měl celé představení vcelku „na háku”

Pascala Wehrleina stará formule spíše vykoupala podobně jako okolní počasí

Zdroj: Jalopnik

Marek Bednář