Autoforum

/

Foto: RM Sothebys, tiskové materiály

Je to poslední moderní Lamborghini s motorem V12 bez elektrifikace, něco takového se zdálo být ze sběratelského hlediska sázkou na jistotu. Jenže jeden faktor táhne hodnotu tohoto auta dolů a máme obavu, že jí relativně nízko bude držet dlouhodobě.

Svět sběratelů aut, mám-li tuto skupinu lidí takto nepřesně nazvat, je světem jednoho velkého „co kdyby”. Pro ty, kteří „sériové kupce aut” neznají, to může být obtížně uchopitelné prostředí, sám mám ale to štěstí, že lidí vlastnících řádově desítky aut znám zejména v Nizozemsku poměrně dost. A to, co se o nich obvykle říká, pro většinu z nich neplatí.

Spousta lidí nad podobnými jedinci mávne rukou s tím, že auta vlastně nemilují, nejezdí s nimi, kupují je pro peníze apod. A každou druhou aukci berou jako důkaz právě toho, když má nějaké výjimečné Ferrari, Lamborghini, McLaren nebo Porsche najeto po několika letech sotva tisíc kilometrů a prodává se o 20 procent dráž než nové. Je to matoucí dojem.

Nebudu říkat, že neexistují takoví, kteří autům jako takovým opravdu nepodlehli, moc jim nerozumí a přijdou jim zajímavá jen jako investiční artikly. Pokud ale nemám štěstí na specifickou „bublinu lidí”, pak jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Mnohem obvyklejší je, že jde o opravdové nadšence, kteří auta skutečně milují, mají to štěstí, že si mohou koupit skoro cokoli, a když nějaké pro ně atraktivní auto vidí, chtějí ho mít. A chtějí s ním jezdit. Jenže v podstatě nemají jak.

Tady začíná onen svět „co kdyby”. Tito lidé obvykle pracují, takže na ježdění výjimečnými auty mají „technický” i časový prostor jen málokdy, řekněme víkendy. Jenže ani každý víkend není tím, kdy reálně mohou, popř. nastanou jiné okolnosti, které to znemožní (zima, počasí, jiné rodinné povinnosti apod.), takže když máte třeba 30 výjimečných aut, reálně vám zbývá na každé takové asi jeden volný víkend v roce. Přes týden nějaký supersport vytáhne málokdo, typické je, když takoví lidé mají na normální přesuny nějaké BMW 540d nebo Mercedes třídy S, kolikrát nic výjimečného, znám i jednoho, který jezdí dieselovým Superbem, i když doma má auta za stovky milionů. A když na všechno ostatní zbývá „víkend per auto”, navíc nikdy ničím nejezdíte rovnoměrně, opravdu se snadno stane, že s tím či oním autem najedete 200 až 400 km za rok, i když se opravdu snažíte.

To ale celé toto prostředí posouvá do dalších úrovní „co kdyby”. Za daných okolností je skoro jedno, co si dotyční koupí, protože intenzivněji jezdit nebudou stejně nikdy s ničím. Ale co kdyby mohli? Co kdyby přestali pracovat? Co kdyby se rozvedli? Co kdyby to, co kdyby támhleto, co kdyby ono... Nic z toho se obvykle neděje a nestane, auta stojí a jezdí a touhu po jednotlivých typech určuje spíš představy možného použití než reálné využití. Bude to hyperbola, ale 9 z 10 „sběratelů” vám řekne něco jako: No když už bych vyjel, tak ať je to manuál, atmosféra, neelektro, vyjedu na okruh atp. A podle toho auta kupují. A pak s nimi jezdí 0-400 km za rok, i kdyby cokoli. Čest výjimkám, pravidlem je ale toto.

V tomto kontextu se zdá absurdní, co pak určuje cenu jednotlivých vozů na trhu s použitým zbožím sběratelského charakteru. Protože skoro všechno jsou to nakonec auta skoro pro nic a kupovat se dají klidně podle toho, jak se někomu líbí jejich vzhled nebo barva. Ale ve světě „co kdyby” to neplatí, protože „co kdybych mohl”, tak to pak nechci žádné překážky ve využití. A jinak zcela výjimečné, poslední neelektrifikované dvanáctiválcové Lamborghini Essenza SCV12, které se dostalo do rukou 40 vyvolených, takovou překážku ve využití klade - nemůže na silnici.

Racionálně vzato je to fuk. Takové auto si stejně pořádně užijete jen na okruhu, jak už padlo, dotyční jej stejně osedlají jednou za rok, pro takovou příležitost si snadno mohou nechat vůz odvézt na okruh, tam se s ním vyřádit a mít z toho dobré pocity další rok. Ale protože překážka ve využití to je, část z nich takové auto nezajímá, což logicky snižuje zájem o něj i jeho cenu.

Tak se stalo, že Essenza SCV12 na ceně nestoupá, ale naopak. Jako nové se tyto stroje prodávaly od 2,2 milionu Eur výš, tedy asi od 54 milionů korun. Po pár letech je ale za takové sumy nikdo nekupuje. V přímém prodeji aktuálně vidíme jediný kus u amerického dealera Ferrari (sic) ve Fort Lauderdale, kde stojí už nějakou chvíli bez zájmu za 1 999 900 dolarů, tedy asi 42 milionů korun. A vůz na fotkách okolo míří do aukce RM Sotheby's s tím, že by za něj nikdo také nemusel dát víc než 1,2 milionu euro, což je dokonce jen necelých 30 milionů korun.

Uvážíme-li, že se málokterá Essenza prodala za míň jak 60 milionů, původní kupci přichází i desítky milionů jako nic. A to v podstatě jen kvůli výše zmíněnému. Jít o silniční auto, cena bude atakovat spíš 100milionovou hranici. Jezdit se s ním ale bude minimálně tak či onak, ostatně tento v aukci nabídnutý kus má na tachometru 505 km. Za 3 roky a něco... No odpovídá to výše řečenému. A kdyby byl silniční, o moc víc mít najeto stejně nebude.

Dodejme, že Essenza SCV12 je jedním z nejbrutálnějších strojů, které kdy Lamborghini postavilo. Používá 6,5litrový motor V12, který bez nutnosti plnit silniční emisní a hlukové limity generuje 819 koní. Postaven je kolem kolem monokoku z uhlíkových vláken, který splňuje bezpečnostní normy FIA ve třídě Le Mans Hypercar a je o 20 procent tužší než Huracan GT3 Evo. Aerodynamické úpravy pak vypadají velmi dramaticky, zejména pak mohutné zadní křídlo se sloupky namontovanými přímo na podvozku.

Kdybyste měli zájem, vůz se bude dražit v Monaku a můžete si z něj odečíst DPH. Vzhledem k tomu, že de iure vlastně nejde o auto, ale o... neurčitý stroj, by snad v jeho případě ani nemusela platit 2milionová hranice odpočtu DPH. Tak i výhody se možná nakonec najdou, že?

Zdroj: 2022 Lamborghini Essenza SCV12@RM Sotheby's

Petr Miler